Herečka Jana Stryková: Na Kateřinu už celkem dobře slyším

Jano, prý máte holandské předky?
Táta tvrdil, že příjmení Stryk je holandské a původně se psalo Strijk. A na Moravě se v 16. století opravdu usazovali novokřtěnci neboli habáni, kteří
tam přijeli, když je kvůli náboženství vyhostili z jejich zemí, mimo jiné i z Holandska. Znáte pojem habánská keramika? Možná jsem jejich potomek,
i když na to nevypadám.

V Brně jste se ukázala nejen jako herečka, ale i jako velká obdivovatelka zvířat. Máte zvířata ráda?
Mám. Když jsem byla malá, tak jediný způsob, jak mě dostat do školky, bylo přesvědčování, že zvířátkům, která potkáme cestou do školky na ulici, by bylo líto, kdybych nešla do školky a nezdravila je. Jedině na zvířátka mě maminka dokázala chytnout. Já jsem totiž do školky chodit nechtěla, nebavilo mě to tam, ale ta zvířata a láska k nim vždy zvítězila.

Máte nějaké zvíře?
Mám krátkosrstou kolii Jonáše. Psa mám už šest let.

Mluvila jste o školce. Do té jste chodila v Brně. Kam?
Chodila jsem do jedné ze školek v Králově Poli, pak na Základní školu v Herčíkově ulici a na jazykovku v ulici Jana Babáka. Žila jsem v Brně do dvanácti let, pak jsem se s maminkou stěhovala do Prahy.

Jak jste se stala herečkou?
Musím přiznat, že mým snem herectví nebylo. Ale měla jsem k němu předpoklady a hlavně podporu v rodině. Maminka totiž dělala inspicientku v brněnském divadle, takže ve sboru Mahenova divadla ve hře Polská krev jsem na jevišti stála už ve čtyřech letech. Divadlo jsem brala jako přirozenou součást života. Když jsem studovala na gymnáziu, přiznám: nepomýšlela jsem na kariéru herečky. Sice jsem amatérsky dělala divadlo,
ale to jen kvůli procvičení angličtiny. Na DAMU jsem to šla spíš jen zkusit. Někde jsem četla, že si jedna herečka od pěti let v koupelně se šampónem představovala, jak dostává Oskara. Tak to nebyl můj případ. Já vždy brala divadlo jen jako zábavu.

A vaše první angažmá?
V Liberci v divadle F. X. Šaldy. Tam jsem během prvního roku nazkoušela devět rolí, zaskakovala jsem za své těhotné kolegyně, jak už to tak bývá. Do toho jsem nazkoušela něco nového, byla to ohromná životní zkušenost. Zvlášť přežívání na ubytovně.

Nyní prý jste bez stálého angažmá, ale přitom hrajete v inscenacích v sedmi divadlech. Do toho seriály a filmy. Není to náročné?
Byla jsem v angažmá v Divadle na Vinohradech, ale nyní jsem na volné noze. Hraji v asi deseti rolích. Jsem herečka, beru svoje povolání stejně, jako každé jiné. Takže ne, není to náročné, je to moje práce. Vlastně toužím hrát ještě víc. Ráda bych po vzoru šachových velmistrů hrála simultánně několik představení najednou. Radost nyní mám z natáčení filmu Zakázané uvolnění, který režíruje Jan Hřebejk. S ním jsem nikdy nedělala a moc si ho vážím. Ten film je výborný, mám skvělé kolegy a kolegyně, moc mě současný stav těší.

Kterou svoji současnou roli máte nejraději?
Roli Évy v Kočce na kolejích v Divadle na Vinohradech. Je to komorní akce a moje srdcová záležitost.

Lidé Vás poznávají hlavně díky seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde hrajete sestřičku Kateřinu. Co pro herečku znamená hrát v oblíbeném seriálu?
Je to role, která se stala součástí mého života. Já sama jsem se málem stala doktorkou, ale práv :-). Byla jsem přijata na právnickou fakultu. Ke zdravotnictví tedy nemám žádný vztah, naopak k medicíně mám respekt. Bojím se krve, bojím se přístrojů, nástrojů. Vždycky, když se někdo baví o nějaké nemoci, bojím se, že ji dostanu. Opravdu se nerada o nemocech bavím, čtu si o nich, takže scénář je pro mě někdy utrpením. Role sestřičky
Kateřiny naštěstí není o nemocech, ale o vztazích, a tak je to myslím dobře.

Ordinace má nyní přestávku. Uvidí vás diváci v seriálu dál?
Ano, budeme pokračovat.

Co nového vám přinesly seriály?

Seriál je velká škola, která naučí být více než profesionální a hrát za všech okolností a podmínek. V divadle máte přeci jen „luxus“ zkoušek a svoje výstupy opakujete pořád dokola. Seriál je jako když chirurg musí operovat ve válečné zóně, bez elektřiny a pod palbou.

Překvapil vás něčím seriálový svět?

Určitě ano. Ale všude jsou lidé, kteří se obětují pro své řemeslo, a lidé, kteří to dělají jen pro peníze. Je jedno, jestli hrajete v divadle, nebo seriálu. Natáčení mě zatím moc baví. Tedy až na to ranní vstávání.

Volného času asi moc nemáte, ale přesto: Jak ho trávíte?

Nyní se moc těším na cestu s přítelem do Itálie a počítám už dny do odjezdu. Miluji cestování, když mohu, tak odjíždím. Hodně mě láká Japonsko. Od jeho kuchyně až po mentalitu lidí, nám Evropanům tak vzdálenou. Mám dobrého kamaráda, napůl Japonce, ten mi o té zemi hodně vyprávěl. A jsem dost přírodní typ, nechodím ráda do společnosti, takže volný čas trávím procházkami v lese, odjezdem na chatu se psem. A mám ráda sport, ale jen ten, který mohu dělat nekomplikovaně. Třeba lyžování je pro mě těžké a náročné v tom, že musím sbalit lyže, někam odjet. Mám ale ráda běžky, turistiku, plavu a dělám jógu.

Jóga je hodně náročná, proč máte ráda právě jógu?

Tu dělám se sestrou. Ona je bývalý vrcholový sportovec, dělala moderní gymnastiku v Brně a nyní má malé studio, kde předcvičuje. Tak za ní jezdím a svým cvičením ji podporuji.

V Brně nyní prožijete kousek léta, budete účinkovat v inscenaci Zkrocení zlé ženy v Shakespearovských slavnostech na Špilberku. Těšíte se na Brno?

No ano, mám tady rodinu, bratra. A už před prázdninami jsem hrála v Brně v Divadle Bolka Polívky s novou inscenací Hlava v písku. A budu hrát také na letní scéně Špilberku. Neumíte si představit, jak v divadle člověku chybí slunce a trocha přírody. Takže se těším i na samotnou hru Shakespearovských slavností. V té mě čeká role Kateřiny.

Jméno Kateřina je vám tak trochu souzené?

Vypadá to tak. Kateřina jsem v seriálu, ve hře a Kateřina je i moje sestra. Jsme si dost podobné, když jsme byly malé, lidé si nás často pletli. Já na Kateřinu i dost dobře slyším.

Co plánujete do budoucna?

Já nic neplánuji. V mojí profesi se nedá moc plánovat, protože jsem hodně závislá na ostatních lidech. Doufám, že mě práce bude bavit tak, jak mě baví nyní. To je pro mě důležité. Dělat s lidmi, které mám ráda a kteří mě profesně vedou dál. V osobním životě jsem také spokojená, na děti nebo rodinu zatím nemyslím. Sestra a bratr mají děti, jsem čtyřnásobná teta, a to si užívám.

Co bláznivého jste kvůli lásce a mužům udělala?

Neskákala jsem z mostu ani jsem neletěla na konec světa. Jenom věřit v lásku a vztahy je často jedna velká bláznivost. Nemám moc času prohlížet si muže mimo herecké prostředí. A v normálním světě jsou herci všichni trochu jako mimozemšťané.

Takže ve vztazích to umíte nebo ne?

Pakliže nejsme homosexuálové, kterým do jisté míry závidím, tak ve vztazích bychom si měli uvědomit, že ženy a muži jsou jiný živočišný druh a mluví jinou řečí. Často na to zapomínám. Když se zamiluju, mám pocit, že jsem našla spřízněnou duši, jenže to může být iluze. Působí na mě hlavně chemie – než prozřu. Zatím to neumím jinak, a to už jsem dost stará, abych měla rozum.