RADŮZA: Bylo, nebylo

Radůzo, letos jste měla padesátiny. Jak jste je oslavila?

Svoje narozeniny moc neslavím, protože to především znamená pro mě spoustu práce. Ale kdyby mi je někdo zorganizoval, tak je budu slavit nadšeně. Takže tohle byla výjimečná událost. Bylo to strašně fajn, v Berouně, v kavárně, DJ, muzika, kámoši. Já jsem bezlepková, a tak to bylo bezlepkový, a protože moji sourozenci a kamarádi jsou hodně vegani, tak to bylo ještě i veganský. Bylo to fajn, zatancovali jsme a pokecali.

Bylo právě toto životní jubileum důvodem bilancovat a vydat výběrové album?

Bestofku jsem plánovala už dlouho. Tím hlavním důvodem bylo, že jsem dostala práva na většinu nahrávek, takže jsem do toho mohla jít. Plánovala jsem to několik let a zrovna to takto hezky vyšlo ke kulatinám. Dala jsem si hezký dárek, že jsem si shrnula svůj život do 40 písniček.

O výběru songů na tohle dvojalbum rozhodovali fanoušci hlasováním na sociálních sítích. Je to opravdu podle nich, nebo jste si do tracklistu prosadila i něco svého?

Něco jsem musela měnit, nemohla jsem tam dát písně z alba "Kupředu plout", a to z licenčních důvodů, protože tyto nahrávky vlastní Český rozhlas a nedohodli jsme se. Takže jsem tam místo nich vložila jiné dvě písničky, ale myslím si, že i ty ve výběru byly. Ono se to ani moc neliší od toho, co mám ráda. Mám ráda všechny svoje skladby, i ty, které považuji za méně povedené. Je to pro mě dítko, které mě něco naučilo. Nadšeně jsem s volbou posluchačů souhlasila.

Kompilace nese název "Bylo nebylo"? Nese to v sobě i skrytý význam?

Přijde mi, že to hezky vystihuje těch posledních třicet let. Něco bylo dobrý, něco horší, něco nebylo, někdy bylo dobře, že to nebylo, někdy bych si přála, aby to bylo. Dostala jsem spoustu věcí, o spoustu věcí jsem přišla. Touto frází začínají i pohádky – a v mládí si představujete, jak zářná budoucnost vás čeká, jak to vyjde a bude všechno krásný. Ale život moc pohádka není. Pro mě je to název, který má spoustu významů.

Na obalu 2CD jste na mladší a současné fotografii.

Mám ráda obě ty fotky. Na té černobílé mi bylo přesně dvacet. Prosila jsem fotografa, aby tu novou neretušoval, aby byly vidět vrásky. Jsem hrdá na to, že jsem ušla 30 let. Jsem pyšná na to, jak jsem to ustála a kolik je za mnou práce. Taky je moc smutku a těžkostí ve vzpomínkách, ale i veselosti a hezkých věcí. Určitě necítím smutek, když se podívám zpátky.

Co říkáte Rozálii Havelkové, která dělá podobný styl hudby. Vnímáte ji jako svou možnou konkurentku s harmonikou?

Myslím si, že ne. Spojují nás, protože se známe (znám ji od malička), ale i protože obě hrajeme na akordeon. Rozdíl ve tvorbě je. I když je člověk ovlivněn tím, co poslouchá, takže to tam asi slyšet je. Ale kdybychom obě hrály na kytaru, tak nás nikdo srovnávat nebude… Pro Rózu je to takové prokletí, doufám, že se toho brzo zbaví. Fandím jí a držím jí palce. Akordeon je skvělý nástroj, měl by se konečně rozšířit a být vnímán jako plnocenný instrument. Celá Latinská Amerika, Francie, Itálie i ty severský státy, tam se všude hraje.

Alba míváte často koncepční. Jak se k vám dostane téma, které s vámi tak rezonuje?

Třeba "Muž s bílým psem" mě napadl, když jsem byla lyžovat. Stála jsem ve frontě na vlek a na kopci stál pán s bílým psem. Pak se mi odvíjel příběh, začala jsem si vymýšlet a už to bylo. "Marathon" jsem měla v hlavě deset let, nevěděla jsem, jak to pojmout. To byla asi první koncepční deska. "Anita" - tam mě SOČR požádal, jestli bych s nimi vystoupila, a tak jsem si říkala, že by bylo dobré něco napsat. Jsem ženská, tak něco ženského. A tak mě napadla "Anita", kterou jsem zpracovávala už v "Marathonu". A pak nebyla koncepční, byla covidová – to dvojalbum. "Studna v poušti" jsou koledy, takže je to vlastně taky koncepční.

Nejspíš už máte v hlavě příští téma...?

Mám vymyšlený další dvě desky. Následující nebude koncepční, chtěla bych se na ní vrátit jakoby na začátek, k písničkaření, ale se třicetiletým vývojem. Prostá písničkařina. Hrát sama, jestli tedy vydržím nikoho nepozvat, protože spolupráce bývají zábavný. A další album bych chtěla natočit zase vánoční, navíc s příběhem.

Na které nástroje vlastně hrajete?

Neříkám, že hraju, ale že se doprovázím. Akordeon, klavír, kytara, banjo, ukulele, dudy, lesní roh, zobcová flétna, foukací harmonika. Škoda, že to nejde hrát naráz, že bych měla svůj orchestr...

To by byla kutálka.

Máte nového pejska, proč jste ho pojmenovala Saturnin?

Je to jedna z knížek, které jsem mnohokrát četla. Myslím, že to vystihuje i povahu našeho pejska. Je to lišák podšitý, pořád kouká, kde by udělal nějakou kulišárnu, která by někoho pobavila. Není v něm nic zlého, záludného, je to strašně milý, hravý zvíře.

Jaká je vaše nejoblíbenější kniha?

Mám tři nejoblíbenější a všechny jsou na prvním místě: "Kytici" od Erbena, to byla první knížka, kterou jsem četla. Pak "Babička" od Boženy Němcový a "Labyrint světa a ráj srdce" od Komenského.

Pestrý trojlístek.

Prohlásila jste, že jediné skutečné svobodné místo je hlava. Proč myslíte?

V hlavě si můžete dělat, co chcete, může se stát a prožít cokoliv, můžete cokoliv zkombinovat, odejít, vrátit se, cestovat do jiných světů, sama, nebo s kým chcete. Tam může být cokoliv.

(JAJ)