IGOR OROZOVIČ: Všechno přišlo ve správný čas

Igor Orozovič nyní vydává debutové album Když chlap svléká tmu. Na albu spolupracoval s renomovaným producentem Filipem Jelínkem (intenzivně spolupracuje např. s Danem Bártou) a svojí novou kapelou složenou ze zkušených hudebníků: a. m. almela (basová kytara), Michal Rákosník (kytara), klávesista František Bořík (klávesy) a David Landštof (bicí).

Na albu Když chlap svléká tmu, pojmenovaném podle jedné z Igorových písní, hostují zpěvačky Barbora Poláková, Kateřina Marie Tichá, Aneta Langerová a legendární herečka Iva Janžurová promlouvá ve speciálním cameu songu Madamme de Janjour.

Těsně před vydáním alba jsme si s Igorem Orozovičem o jeho tvorbě povídali:

Většina zpěváků, než začne s koncertováním, tak vydá album.  Vy jste na to šel opačně a k nahrání svého prvního alba jste se dostal až po dvou letech koncertování. Proč?

Byla to taková přirozená cesta. Nejdřív jsem si to celé chtěl osahat naživo. Vyzkoušet, jak mi bude před lidmi. Jestli je to vůbec bude bavit. Jestli to bude bavit mě.  Taky jsem s kapelou, co se mnou statečně do toho neznáma vkročila, stavěl postupně repertoár a získával zkušenosti. Nemám vyhraněný žánr, který bych svojí muzikou uctíval. Spíš se postupně snažím najít svou vlastní podobu songů. A to chvíli trvá. Kdybych vyplivl něco hned na začátku, bylo by to asi hodně zmatené.

 Co vás při skládání písniček nejvíc inspiruje?

K hudbě mě vždy inspirují texty a jejich sdělení. K textům mě většinu inspiruje vnější svět. Nejsem v etapě citové rozháranosti, kdy bych potřeboval ze sebe dostávat emoce a nebaví mě záměrně psát v nějakém milostném mustru, abych dojil emoce z posluchaček. Ale emoce ve mě vzbuzují věci, které kolem sebe vidím, myšlenky nějakých příběhů nebo obrazů. Ty si zaznamenávám v okamžiku, kdy mě napadnou a pak je vědomě rozvíjím, když si k tomu pak konečně sednu. Zároveň rád občas sáhnu po básních nebo i cizích textech, ty mě nejvíc baví zhudebňovat, protože k nim přicházím nezatížený vlastní vizí.

Co pro vás vydání prvního alba znamená?

Milník. Další krok v hudební dráze.  Teď kupodivu nemyslím uspokojení uměleckého ega, které samozřejmě nosím vždy sebou. Ale vnímám album jako cestu, jak dostat písně k lidem.  Podle mě napsané písně musí žít dál a jejich život spočívá v tom, že si je někdo poslechne a pak si je třeba zpívá.  Mě baví nejvíc živá produkce, ale ta písně doručí jen k malému procentu posluchačů. A ti lidé, které je slyší na koncertech musí mít možnost si je pak i pustit. Nebo opačně – znát songy z alba a o to víc si je pak užít naživo. Jinak jsem notorický schraňovač, uchovávač a archivář. Pomíjivost divadla mě vlastně dost štve, a tak jsem u písniček opravdu rád, že jim takhle můžu prodloužit život.

Jak jste vybíral hudebního producenta?

Při hledání padlo spousta jmen. Ale s mým žánrem-nežánrem si ne každý ví rady. Najednou padlo jméno Filip Jelínek. A dozvěděl jsem se, že kromě Ilustratosféry s Danem Bártou, se například – mimo jiné – muzikantsky podílel i na albu Nohavica & kapela. A to jsem vážně poskočil, protože kdysi, když jsem to album slyšel, tak jsem si řekl: „Ty jo, tak jestli někdy budu dělat album, tak nějak takhle.” A najednou spolu s Filipem nahráváme album! Osud? Filip Jelínek je velmi lidsky i hudebně empatický. Písničky byly zpracovány naprosto citlivě, s respektem k původnímu pojetí, ale zároveň s krásnou a výraznou hudební nadstavbou. Postupně nacítil moje melodie, byl za námi i na soustředění, aby nás poznal a abychom se hudebně sčuchli.

Co vás při nahrávání nejvíce těšilo?

Myslím, že jedním z největších kladů bylo, že kapela nahrávala songy dohromady a ne zvlášť, což je bohužel čím dál vzácnější, protože složitější a protože počítače…. Ale z každé písně je pak cítit její originální energie a momenty společné kreativity. Toho si opravdu cením

Jinak oproti mojí představě, že aranže detailně promyslíme dopředu, pracoval Filip s muzikanty až ve studiu. Tvořivě a až pedagogicky je vždy navedl tam, kam chtěl a vznikaly věci, které by dopředu člověk nevymyslel. Samozřejmě největším stresorem a hysterkou jsem byl já, ale i mě Filip dokázal uklidnit, a navíc vždycky vycítil, když mi něco opravdu vadilo nebo když jsem se naopak za ním na pohovce ve studiu tetelil radostí, že jsme našli tu správnou cestu.

Ve vašich skladbách se často objevují environmentální témata. A na albu jste si do písničky Kniha džunglí přizval Barboru Polákovou, která tato témata také ve své tvorbě dost často akcentuje. Jaká byla s Bárou spolupráce?

Vždy oslovuji spolupracovníky hlavně podle intuice a nějakých společných hodnot a vkusu a tahle písnička si o Báru vlastně sama řekla. Bylo to přesně, jak jsem očekával. Známe se ještě z dob studií na DAMU. Sledoval jsem její cestu k hudbě a nesmírně si jí vážím za její přístup ke kreativní práci. Všechno má skvěle propojené a dotažené. Baví mě moc, jak Bára pracuje s češtinou a jaká volí témata. To nás hodně spojuje. Samozřejmě láska a vztahy vždycky budou nejuniverzálnějším tématem, které spojuje tvůrce a posluchače. Ale jak jsem říkal, já mám milostný život krásný a užívám si ho a nemám tedy potřebu psát jen milostnou tematiku. Když už, tak trochu provokovat erotikou. Ale hlavním tématem, co mě trápí a které zároveň máme všichni společné je člověk v jeho ješitnosti vůči planetě Zemi. Ztratili jsme pokoru, úctu a obdiv k přírodě. Bereme ji jako samozřejmost – servis. Měli bychom se probrat! A proto je dobrý každý políček, upozornění nebo i facka. Mluvím i o sobě.

Proč jste napsal píseň o Ivě Janžurové?

Měla narozky. Velký jubileum. Vymysleli jsme, že jí něco zazpívám jako překvápko v Tobogánu Českého rozhlasu.  A bylo to! Protože se známe velmi blízce, text ze mě vypadnul úplně sám. Bez velikých ambic i obtíží, z radosti vznikají nejlepší pecky. 

Igore, jste dost vytíženým hercem – členem Činohry Národního divadla – přitom se hodně rozjelo vaše koncertování… nabízí se otázka: Stojí vám to za to?

Stojí! I když někdy s jazykem na vestě. S herectvím rozhodně nekončím a zároveň v téhle nové hudební jízdě hodlám pokračovat, a ještě šlápnout pořádně na plyn. Už teď jsem nebesky šťastný z toho, co jsme zvládli a co vyrostlo z toho, když mi před mnoha lety našeptával Vladan Drvota ze Supraphonu, že bych měl zkusit nějaký samostatný hudební projekt.  Zároveň si myslím, že to všechno uzrálo a přišlo ve správný čas.