Ohlédnutí Lenky Filipové…

Její kariéra začala v osmdesátých letech, kdy jako absolventka konzervatoře překvapila publikum svou bravurní hrou na klasickou kytaru a citlivou interpretací textů Zdeňka Rytíře. Letos v únoru oslavila významné životní jubileum, které doprovází reedice jejího prvního alba Zamilovaná z roku 1981. Na tomto albu najdeme nejen její nejslavnější píseň stejného jména, kterou napsal pro ni slavný francouzský šansoniér Francis Cabrel, ale také další skvosty, které vznikly ve spolupráci s předními českými autory jako Stan Regal, Zdeněk John, Milan Tesař, Štěpán Rak nebo Karel Svoboda. Album Zamilovaná je dodnes považováno za klenot české hudební scény, který dokonale vystihuje zasněnou a romantickou povahu Lenky Filipové.

Lenka Filipová se však nezastavila u svého debutu, ale pokračovala ve svém hudebním vývoji a objevování nových inspirací. V roce 2024 plánuje uspořádat řadu koncertů nejen v České republice, ale i na Slovensku, kde má velkou oblibu. Povídali jsme si s ní o tom, jak se dostala k hudbě, co pro ni znamená Paříž a jak se setkala s Francisem Cabrelem.

Kdy jste se rozhodla, že se budete hudbě věnovat?

Hudba mě provázela od dětství, ale rozhodující okamžik nastal, když jsem byla na koncertě anglického kytaristy a loutnisty Juliana Breama v Rudolfinu. Byl to host Pražského jara a já byla úplně uchvácená jeho uměním. Tehdy jsem si uvědomila, že chci dělat hudbu na profesionální úrovni. Už jsem hrála na kytaru, ale považovala jsem ji spíš za doprovod k zpěvu. Po tom koncertě jsem se zamilovala do kytary jako sólového nástroje a chtěla jsem ho ovládnout co nejlépe. Podařilo se mi dostat na konzervatoř, kde jsem studovala klasickou kytaru.

Kdo vás přivedl ke klasice?

Měla jsem štěstí, že jsem vyrůstala v době, kdy se v televizi vysílaly výchovné koncerty Leonarda Bernsteina. Byl to nejen skvělý muzikant, ale také skvělý pedagog, který dokázal zábavnou formou představit klasickou hudbu a její základy. Díky němu jsem se naučila poslouchat a chápat klasiku a zamilovala jsem se do ní. Ale zároveň jsem byla otevřená i jiným žánrům, hlavně francouzskému šansonu, který mě okouzlil svou poetikou a náladou.

Autorem původní verze vaší slavné písně Zamilovaná je francouzský šansoniér Francis Cabrel. Setkali jste se někdy?

Ano, setkali jsme se, ale to už je dlouhý příběh. Než jsem odjela studovat do Paříže, chodila jsem na koncerty skvělé šansoniérky Hany Hegerové, která byla můj velký vzor. Jednou jsem se s ní seznámila díky textaři Zdeňku Rytíři, který byl naším rodinným přítelem. Řekla jsem jí, že jsem dostala stipendium na rok v Paříži, a ona se spolu se mnou z toho moc radovala. Dala mi telefonní číslo na ředitele Olympie Bruna Coquatrixe a řekla mi, ať ho navštívím a pozdravím ho. Tak jsem to udělala, zahrála jsem mu na kytaru a on byl ke mně moc milý. Řekl mi, že mám talent, ale že musím ještě hodně pracovat, abych se prosadila v tvrdém světě showbyznysu.

Jaké pro vás bylo studovat v Paříži?

Byl to pro mě obrovský zážitek, ale také velká výzva. Odjížděla jsem z Prahy, která byla krásná, ale trochu šedivá a díky té době i uzavřená, do Paříže, která byla plná barev, života a kultury. Bylo to jako jiný svět. Musela jsem se rychle přizpůsobit, naučit se dobře francouzsky, seznámit se s novými lidmi a zorientovat se v novém prostředí. Zároveň jsem se dostala do kontaktu s politickými a společenskými tématy, která byla u nás tabu. Četla jsem samizdatové knihy, které mi posílali přátelé, a začala jsem se rozvíjet nejen jako muzikantka, ale i jako člověk. Bylo to pro mě velmi obohacující, ale také náročné. Cítila jsem se často osamělá a stýskalo se mi po domově. Nemohla jsem si moc dovolit volat domů, protože to bylo drahé, takže jsem psala dopisy. A také jsem kvůli stresu začala hodně jíst a přibrala jsem skoro 20 kilo. Bydlela jsem v podnájmu nad pekařstvím, kde se každé ráno linula vůně čerstvého pečiva. To mi moc nepomáhalo.

Kdo složil písničku Zamilovaná?

Zamilovanou složil Francis Cabrel pro sebe, pod originálním názvem Je l’aime à mourir. Já jsem ji slyšela na jednom z jeho koncertů v Paříži a okamžitě se mi zalíbila. Byla to láska na první poslech. Řekla jsem si, že bych ji chtěla zpívat v češtině, a tak jsem se spojila s textařem Zdeňkem Rytířem, který mi potom slova diktoval do telefonu, a tak trochu na poslední chvíli, protože Francis mi zařídil, že jsem jí mohla v Paříži i nahrát.

Ta píseň mi otevřela cestu do populární hudby a pojmenovala i moje debutové album, na nějž dnes ráda vzpomínám.