POLETÍME? Hvězdy těžký to maj

U příležitosti vydání nového, již sedmého alba jsme si povídali právě s Rudolfem Brančovským.

Rudolf Brančovský   © foto Jan Zrzavý

Vaše nejčerstvější singly se jmenují “Hvězdy těžký to maj” a “Už nechci bejt muzikant”.  Znamená to, že třeba jako dítě jsi hvězda a muzikant být chtěl?

Určitě!  Pamatuji se, že jsem rozhodně chtěl být bubeníkem, a to nejlépe bubeníkem Beatles. To byl můj sen, když jsem vařečkami bušil na polštáře a na kastroly a pouštěl si k tomu ty Beatles. Vlastně to byl můj první kontakt s muzikantstvím.

Je ten text “Už nechci bejt muzikant” jenom nadsázka? Uvažoval jsi někdy o tom, s tím praštit a zabývat se něčím klidnějším, třeba být jen výtvarník?

 Samozřejmě je to hlavně nadsázka, ale je to i o té zátěži, která se s muzikantským životem pojí. Jenomže jak jsem pochopil, to opravdu chápou jen ostatní muzikanti. Fanoušek vidí jen tu pomyslnou slávu a tu radost na podiu, nevidí ty hodiny strávené čekáním v zákulisí nebo to, že třeba jedeme zahrát hodinu a cesta trvá tři hodiny tam a tři hodiny zpátky. A to už vůbec nemluvím o těch stovkách lidí, kteří to dělají jen jako koníček, který je naplňuje radostí, ale jinak jim přináší jen zdravotní problémy z nesprávné životosprávy, nevyspalost a další věci, které jsou obrovskou daní za ta pozitiva.  Ta myšlenka s tím seknout nikdy nedozrála do toho finále, ale nejen na sobě pozoruji, jak si všichni muzikanti raději nechávají ty otevřené dveře někam jinam a preventivně s tou možností skoro všichni počítají. Mít tu možnost je vlastně povznášející a jen ta myšlenka, že by to nebyl konec světa, působí na psychiku hodně dobře. Je skvělé si uvědomovat, že jsou i jiné světy.

”Hvězdy těžký to maj” je o životě celebrit, jak se vše u nich točí okolo snahy nespadnout z vrcholu popularity. Vy jste se jako kapela někdy báli nebo bavili mezi sebou o tom, co by nastalo, kdyby na vás přestali chodit lidi?

Já když jsem ten text psal, tak jsem si hlavně uvědomil, že i po těch letech s tím my sami pořád nijak nekalkulujeme. Že se v našich skladbách pořád zaměřujeme na to, aby nás dělaly šťastnými, aby nás bavily a abychom je třeba i udělali líp než ty dřívější. Protože věřím, že to všechno se pak i přenese na lidi, kteří je poslouchají.  Dělá mi radost ostatní z kapely ponoukat k tomu, aby se víc zapojili do aranžování a výsledné podoby těch písniček, protože právě to nadšení ostatních jim dodá šťávu a doslova je rozvoní.  My i náš tým děláme maximum pro to, aby těch lidí na nás chodilo minimálně stejně a ideálně i víc, ale rozhodně se ty úvahy nikdy nenesly v tom duchu, jak jít lidem “líp na ruku” nebo se nějak přizpůsobit jejich vkusu, abychom byli populárnější. Ale fakticky ta písnička není o nás. Je o těch opravdových celebritách, co jsou na tom vrcholu popularity. Nás si myslím, i když máme stovky fanoušků, pořád víc lidí nezná, než zná. A naopak spousta těch celebrit má sice hodně sledujících, ale půlka z nich jim vlastně jen chce nakukovat do soukromí a zajímají je ty drby, ale už ne to, co vlastně dělají a co jim přináší tu popularitu.

Loni jste oslavili patnáct let trvání, vydali živé best of album, odjeli spousty velkých koncertů – co vás vlastně vedlo k tomu, si nedat trochu pauzu, ale naopak nahrát novou desku?

Ona ta nová deska vznikala spíš souběžně s oslavami. A pár písniček jsme i vytáhli ze šuplíku, kde čekaly na vhodnou dobu. Takže to nebylo nijak náročné na zvládnutí – prostě jsme chodili do zkušebny jako vždycky.  Samozřejmě je vždy těžší tvořit nové písničky, protože se člověk nechce opakovat, a taky jsou na mě kluci z kapely přísnější a náročnější. Což je samozřejmě dobře, protože pak ubývá prostoru pro chybu a pro to pustit ven něco, co není úplně ideální. Díky bohu máme hodně hitů a písniček, které mají lidi rádi, a podvědomě samozřejmě nechceme vydat desku, kterou by všichni vnímali jako obecně horší.

Odkud za tebou přicházejí náměty? Na nové desce máte třeba i písničku Potetovaná, což je určitě jeden z fenoménů dneška: zatímco třeba před čtyřiceti lety byli ojedinělí lidé s tetováním, dnes jsou spíš výjimeční ti bez něj...

Tetování asi můžeme brát jako jeden z ukazatelů rozmazlené společnosti; já ho rozhodně nechci nějak kritizovat, protože sám ho mám, ale je to tak. Příběh té písničky je o tom, že chlapa vždycky zajímá, co a kde ještě vytetovaného ta holka má... Ale protože se tam zpívá “nánáná, potetovaná”, může to ten, komu se nelíbí, klidně vnímat i jako “Nána potetovaná”, tedy jako opovržení. Jako všechno okolo nás to někomu sluší a někomu ne. A k těm tématům... Většinou mě někde samy potkají. Třeba u písničky Holka s bosýma nohama to bylo tak, že jsem si doma hrál na kytaru a koukal z okna. Máme tam takové pole a na něm stodoly. A najednou se mi tam objevila běžící holka s kosou a nějak se mi to spojilo s tím motivem, co jsem si brnkal. Představoval jsem si, že ji třeba nutili, aby se vdala za někoho, za koho nechce, a ona si to vyřešila po svém. Je to taková balada.

Při oslavách 15. let jste zcela zaplnili Ledárny Braník, křest aktuální desky máte naplánovaný na 17. října 2024 v pražské Lucerně a 19. prosince v brněnském Sono centru. Byl to pro vás – jako pro spoustu dřívějších kapel – sen? Zahrát si v Lucerně dřív byla pro mnoho kapel docela zásadní meta...

Protože jsme chtěli udělat náš zatím největší koncert, tak se nám nabízelo Forum Karlín, anebo ta Lucerna. Ta nám nakonec přišla vhodnější, získali jsme pocit, že tam Poletíme? lépe sednou a že se tam budeme cítit líp stejně jako potom při brněnském křtu v Sono centru.

 LKA