David Matásek: Nová setkání nás mohou posouvat výš

V současné době patří ke stěžejním osobnostem Činohry Národního divadla, kde ho můžeme vidět v Stroupežnického Našich furiantech, v Schnitzlerově Reji, v Shakespearově Mnoho povyku pro nic, Haklově Návštěvě a v říjnu se objeví v premiéře na Nové scéně v inscenaci německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga 100 songů, jež reaguje na složitosti dnešní doby plné zvratů.

Davide, kdy vás napadlo věnovat se divadlu?

Někdy v sedmé třídě mne naše češtinářka oslovila, že by bylo dobré, kdybych se účastnil recitační soutěže. V té době jsem se hlavně styděl, neboť puberta klepala hodně silně na dveře. Přesto jsem cítil, že bych měl ostych překonat a jít do toho. Vůbec jsem netušil, jakou si mám vybrat poezii. Obrátil jsem se na Janu Kroftovou, zda by mi s výběrem i s interpretací pomohla. Řekla jen: Davide, nemusíš verše říkat, jak jsou po těch sloupečcích, a už vůbec se nemusí rýmovat, tak jak je teď odříkáváš. Představ si, že je vyprávíš svým bratrům. Takhle probíhalo moje první setkání s prací na textu. Soutěž jsem vyhrál a další rok jsem se dostal do národního kola. Najednou jsem byl v deváté třídě a musel jsem se rozhodnout, zda chci studovat na knihkupce, nebo zda půjdu ke zkouškám na brněnskou konzervatoř, protože z Hradce Králové jsme spádově patřili do Brna. Z brněnské konzervatoře mi napsali, že ten rok neotvírají hudebně dramatický ročník a dostal jsem směrné číslo do Prahy. S přípravou k přijímačkám mi tenkrát velmi pomohl Vladimír Marek, vynikající herec DRAKu, který mne úplně jednoduše navedl na principy, jak se dají jednotlivé věci interpretovat, a na školu jsem se hladce dostal. Jen děda mi k tomu tehdy řekl: Uvědom si jednu věc, staneš se hercem a nebudeš moct říkat, co si myslíš! Na tohle se připrav.

Po absolvování konzervatoře v roce 1984 jste působil na volné noze. Jak se v předrevolučním čase žilo bez stálého angažmá?

Naše absolventské představení byl Obchodník s deštěm. Dost se nám povedl a přišly i díky tomu zajímavé nabídky, ale já už jsem během studia začal spolupracovat s různými divadelními spolky. Zejména se Studiem Bouře, jež vzniklo spontánní aktivitou několika profesionálních divadelníků kolem Jana Kačera a Evalda Schorma, kteří usilovali o sebevyjádření mimo oficiální scény, kde pro ně z politických důvodů nebylo místo. Domovskou scénou bylo Žižkovské divadlo, ale fakticky šlo o zájezdová představení zřizovaná agenturou. Taková z nouze ctnost, protože Jan Kačer v té době odešel z Ostravy, byl v Praze, ale v Praze paradoxně nesměl režírovat. Samozřejmě, že nejraději by se vrátil do Činoheráku, ale místo toho dělal tohle naše divadlo.

Generační divadlo vás nelákalo?

Jako ročník jsme po skončení konzervatoře moc při sobě nedrželi, dost jsme se rozběhli do světa, nic jsme společně už neplánovali. Byl jsem rád, že parta kolem Studia Bouře mne mezi sebe přijala jako mladého zobáka, kterému dávali takovou tu správnou čočku, aby si uvědomil, zda chce divadlo opravdu dělat. A byl jsem v tom ponořený plných sedm let až do převratu 89.

V roce 1991 jste se poprvé stal členem Činohry Národního divadla

Přišel jsem s porevoluční garniturou. Příchod ze sklepních prostor do zlatých portálů! Jenže já jsem byl docela přidrzlý, tak jsem si nějaké tlaky, pokud vůbec byly, nepřipouštěl.

S kým jste v té době v Národním divadle tehdy spolupracoval?

Osud někdy věci řídí celkem nečekaně. Za symbolické považuji, že jsem mohl po nástupu do Národního divadla opět spolupracovat s Janem Kačerem. Každé setkání s jeho vysokou profesionalitou bylo poučné.

Patříte momentálně mezi nejvíce obsazované herce.

Opravdu si nestěžuji… Úkoly jsou hodně zajímavé, a ač si to třeba někteří kolegové nemyslí, mám i opodstatněný dojem, že naši dramaturgové a režiséři mají s námi zajímavé dlouhodobější plány.

Asi i pro vás platí, že nejdůležitější je, s kým budete hrát a na inscenaci spolupracovat?

Vždycky jde o první věc, která mne zajímá, ale na druhou stranu jsem už také zjistil, že jde o trochu přeceňované kritérium.  Protože jsou produkce, které se snaží sesbírat ty nejpopulárnější herce z pražských divadel, získat nejlepšího režiséra a vybrat osvědčenou hru od Shakespeara a k tomu všem řeknou: Pojďte, uděláme událost! A už nikomu nepoví, jaká hořkost z toho jde, když věci dohromady nesklapnou. Divadelní imaginace buď je, anebo není. Přitom můžete potkat někoho, o kom jste jen tak okrajově slyšeli, a podaří se vám skvělá spolupráce. Myslím, že právě taková nová setkání nás mohou posouvat výš a výš.

Často se věnujete načítání audioknih hned pro několik vydavatelů. Kterou byste doporučil pro letní relax?

Nejvíce audioknih jsem asi načetl v covidové éře, kdy jsme nemohli hrát divadlo a všechno se najednou zastavilo. Považuji to za zajímavý způsob, jak si užít literaturu! Na prázdninové poslouchání bych asi vybral úplně novou audioknihu složenou z povídek legendárního cestovatele a dobrodruha Otakara Batličky nazvanou V divočině.