Mark Kristián Hochman: Hledání herecké pravdy

Jeho herecká kariéra začala po studiích JAMU v moravské metropoli, kde se stal na tři sezóny členem HaDivadla. Především exceloval v roli Vojcka v Büchnerově dramatu. Získal ocenění Talent roku v Cenách divadelní kritiky a letos byl i nominován na cenu Thálie v kategorii Alternativní divadlo. Aktuálně se prosazuje na pražských scénách, včetně rolí v pozoruhodné divadelní skupině režiséra Michala Háby Lachende Bestien v Divadle X10 a také například v adaptaci Tolstého Anny Kareniny ve Švandově divadle, kde rovněž hraje v úspěšné komorní inscenaci Štyrský/Toyen/Heisler. Jeho tvář se také stále častěji objevuje na televizních obrazovkách (např. seriál Zlatá labuť, Dobré ráno, Brno!, štědrovečerní pohádka Klíč sv. Petra ad.), což mu získalo pozornost širšího publika.

Máte dvě křestní jména, kterým vás oslovují vaši blízcí?

Na gymnáziu v osmnácti jsme z legrace, a tak trochu z hecu se s kamarády rozhodli oficiálně si přidat další jméno. Zvolil jsem si ho podle filmu Oldřicha Nového. A teď když jsem herec, přijde mi jako dobrá schovávačka před realitou, kterou jsem tím tak trochu zastřel. Je to dobré jméno pro mou roli Herce, kterou hraji i sám před sebou. Říkejte mi Kristiáne.

Kristiáne, jak jste došel k divadlu?

Jsem z rozvedené rodiny a máma chtěla, abych měl alespoň nějaké mužské vzory, tak mě cpala na bojové sporty nebo na hokej, tenis, a mě to přitom nikdy pořádně nebavilo. A pak jsem se naštval a se vším skončil. Do cesty mi přišla přihláška na lekce street dance. Zkusil jsem to a myslím, že jsem byl docela dobrej. Tam začalo i mé koketování s herectvím. V některých choreografiích to bylo přirozeně potřeba.

Kdy přišla touha přihlásit se na JAMU?

V lounské ZUŠce mi byl oporou a potom mě i připravoval na zkoušky Petr Theodor Pidrman, který dnes působí v brněnském divadle Polárka. Legrační bylo, že když jsem jel do Brna z rodných Loun, tak jsem jen o něm věděl, že je na Moravě, na východě a že tam mluví nářečím, prostě „hic sunt leones“.

Studoval jste v ateliéru činoherního herectví docenta Lukáše Riegera.

Líbilo se mi, že měl k hledání herecké pravdy trochu jiný přístup než ostatní pedagogové. Když jste přišel s vlastní cestou, snažil se pomoci a korigoval vás. Teprve když se ukázalo, že tudy trasa nevede, zkonzultoval to s vámi a nahodil vás zpět.

Jak to bylo s HaDivadlem?

Co jsem byl v Brně, chodil jsem do HaDivadla, protože jsem jeho styl nadevše miloval. A tak jsem se tam postupně se všemi seznámil a dramaturg Matěj Nytra mi potom nabídl roli v tragikomedii rakouského skandalisty Thomase Bernharda Síla zvyku.

Splnilo HaDivadlo vaše očekávání?

Bylo pro mě takovou nadstavbou studia JAMU. Opět jsem se učil nové věci a nesměl ani na moment zakrnět. Exkluzivita Hadivadla je v tom, že se tam se zaníceností a vášní pěstuje dramaturgie, o které intenzivně přemýšlí celý kolektiv. Herci musí mít hlubší povědomí o tématech dané sezony. V Praze jsem zatím takový přístup zažil jen na málo místech.

Co ze svého působení v HaDivadle považujete za důležité?

Možnost spolupracovat s Ivanem Burajem a Matějem Nytrou. Jsem také rád, že jsem v akci stihl režiséra J. A. Pitínského, jeho specifický styl mi konvenoval. Hrát v jeho inscenaci 68 revolucionáře Henriho bylo úžasné.

Už dva roky působíte v Praze.

Ano a nestal jsem se taxikářem Uberu, jak jsem kvůli přísunu peněz původně plánoval. Pozvali mě na casting televizního seriálu Zlatá labuť s tím, že je to práce tak na rok a půl. Dostal jsem zajímavou, vrstevnatou roli číšníka Jakuba a začali se mi ozývat lidé z různých divadel, co jsem znal z dřívějška, jestli s nimi nechci zkoušet.

Zdá se mi, že vaší srdeční záležitostí musí být spolupráce s režisérem Michalem Hábou?

Michal je kolonizátorem mé hereckohochmanovské duše! Před dvěma lety jsme spolu v olomouckém Divadle na cucky nastudovali jeho autorské monodrama Budoucí lokální hvězda Hochman hraje bývalou globální hvězdu Thunberg a rád teď spolupracuji s jeho divadelní skupinou Lachende Bestien.

A opět hrajete Vojcka. Jaký je ten Hábův?

S Michalem Hábou Vojcka bereme přes kritickou teorii myslitelů frankfurtské školy. Je to o tom, jak už se dnes z člověka stal pouhý objekt produkce a konzumace, se kterým, respektive s jeho prací a volným časem, se dá obchodovat, a tudíž si nyní můžeme položit otázku: Co je člověk a věc zároveň? No přeci otrok, novodobý otrok, Vojcek! A my všichni jsme Vojcek! Je to o člověku, který pořád maká, a přitom neustále nemá žádné peníze. A tak přemýšlí, jestli se mu náhodou neděje „ten“ kapitalismus.

Asi s chutí boříte zavedené věci.

Mám rád pocit vystřízlivění, rozčarování. A tím nechci říct, že už vím, jaký svět doopravdy je, ale spíš že si uvědomuju, jak moc „ožralej“ tím světem jsem! Naše zenová střízlivost a pravdivý pohled na svět jsou od nás ještě na hvězdy vzdáleny.