Zdeněk Svěrák: Báseň nikdo nečekal

V rámci velkého návratu obliby vinylových desek se nyní Svěrákova úspěšná pohádková audiokniha Tatínku, ta se ti povedla dostává poprvé na LP desku. Hrdinou vyprávění je zde tatínek Šíma a jeho děti Petřík a Petruška, kteří odmítají klasické pohádky, na něž jsou zvyklé a dávno je znají, a vyžadují pohádky, jež si tatínek sám vymýšlí. Tak se setkáme s pohádkou o polštáři a peřině, o hasicím přístroji, o zázračně uzdraveném pánovi a také třeba o ramínkách ve skříni. Vyprávění autora pohádek Zdeňka Svěráka, doprovázené hudbou Petra Skoumala, je skutečně originální formou příběhů před usnutím, plné humoru a nečekaných situací i vtipných zápletek.

Pane Svěráku, co říkáte tomu současnému úspěchu audioknih?

Jsem rád, že se audioknihy za poslední roky tak rozšířily, protože lidi mají málo času na čtení a často tráví dny třeba za volantem, kde si mohou literaturu užít tímhle způsobem. Ovšem návrat vinylových desek je zase něco úplně jiného! Pustit si LP desku na gramofonu a poslouchat ji, než se musí otočit na druhou stranu, tak to je obřad! Jejich návrat je myslím velkým překvapením a to, že teď vychází na nich i moje pohádky mě samozřejmě těší. Snad si desky poslechnou i děti, co už mají celý svět spíše online v mobilním telefonu.

Vaše knížka Povídky a jedna báseň obsahuje také povídku, která byla inspirací pro váš loňský film Betlémské světlo. Jak se liší kniha a teď už i audiokniha od těch předchozích?

Liší se tím, že je tam nečekaně báseň. To ode mne nikdo nečekal! Že jsem textař se o mně celkem ví, ale že jsem složil dlouhou báseň se zase tak moc nevědělo. Navíc se mi líbí, že na obálce grafik udělal spojku „a“ malinkým písmem, tak lze titul z dálky přečíst jako: Povídky jedna báseň. A to je celkem lichotivé.

A jak se tam ta báseň dostala?

Těsně před sametovou revolucí jsem šel k Václaváku a slyšel bušení kladiv, jak staví zase lešení pro funkcionáře, že tam bude oslava 28. října. Tím inspirovaný jsem o tom napsal báseň, jak tu tribunu odnese lidský dech. A ono se to za měsíc stalo! Nejsem básník, ale tohle byla výjimečná situace, kdy jsem si řekl, že tento pocit se dá vyjádřit básní ve volném verši.

Kdo bývá vaším prvním kritikem?

Moje žena. To je první posluchač scénářů i povídek. A dost nesmlouvavý. Nejhorší kritika je, když při mém čtení usne.

Stalo se to?

Jenom jednou, podruhé si to nedovolila. (směje se)

Stále si ukládáte „do šuplíku“ fráze a situace, které zažijete mezi lidmi v běžném životě, abyste je později použil v další tvorbě?

Ano. Mám notýsek, ale nepíšu do něho často. Dost si pamatuju. A pokud mám zrovna rozepsanou povídku, hned to do ní jde. Funguji v takové době jako trychtýř nebo jako magnet, na který se zachytává všechno, co se pro vznikající text hodí.

Prožíváte uspokojení nad dokončeným dílem?

Jistě. A chválím se. Říkám si: „Tak vidíš, žes to dotáhnul do konce.“ Dotáhnout věci do konce, to je to, oč tu běží.

Vladan Drvota