Dušan Vitázek: Hlavně neztratit sebe

Sympatický čtyřiatřicetiletý „brněnský“ Slovák divadlo miluje a prožívá na plno. Kromě svého hereckého talentu se nyní uplatňuje i v nové roli, roli milujícího táty roční holčičky, kterou má spolu se svou ženou Pavlou Vitázkovou, rovněž herečkou Městského divadla. A jako do všeho, co v životě dělá, se i do otcovství vrhnul naplno: „Teď jsem zrovna úplně na mateřské,“ hlásí hrdě.

Když se ohlédnete za minulým rokem, co považujete za svůj největší úspěch?
Že máme doma spokojenou a zdravou roční holčičku! Někdy to dá totiž hodně zabrat.

Loni jste z brněnských prken přesedlal i do Prahy, účinkujete v muzikálu Marie Antoinetta. Neláká vás změnit bydliště? Určitě by se o vás v Praze poprali…
Trvalé bydliště měnit nebudu. Mám tady v Brně rodinu a zázemí. Naštěstí žijeme v době, kdy můžu dělat, co chci a kde chci. S Městským divadlem jezdíme po celé Evropě, do toho hraji v Praze a v Bratislavě... A zatím to funguje. Spíš mám někdy pocit, jestli bych neměl změnit povolání. To, které jsem si vybral, je totiž v určitém směru hodně nesvobodné.

Na divadelních prknech se pohybujete již nějaký ten pátek, v Městském divadle jste považován za hlavní mužskou muzikálovou hvězdu, na kontě máte dvě Ceny Thálie. Je pro vás divadlo stále výzvou?
Divadlo není výzva. Divadlo je cesta. Otázka je, kolik člověk potřebuje odvahy a síly po ní kráčet. Hm..., to znělo jako velká moudrost. Nebo klišé... Čert aby se v tom vyznal!

Máte nějakou vysněnou roli, kterou byste si chtěl zahrát?
V tomhle vás zklamu. Na to totiž nemám odpověď. Tenhle druh přemýšlení mě nějak zvláštně úplně minul. Dokonce nemám, a ani jsem nikdy neměl, svůj vzor nebo nějaký idol. Vše je pro mě příliš neuchopitelné a přesně nepojmenovatelné, vše plyne odněkud někam a skládá se z různých střípků, her, rolí... Hlavně neztratit sebe....

Vaše role jsou často fyzicky i textově náročné, dáváte do nich celou svou energii. Jak se na ně obvykle připravujete a hlavně, jak zvládáte takové nasazení?
Baví mě to, chci to! Chci být nasazen! Chci dávat svou energii! Jsem připraven!

V Brně u diváků platí, že když si vaše jméno přečtou na plakátu k nové premiéře, vnímají ho jako záruku kvality. Cítíte se někdy pod tlakem očekávání, nebo si ho ani nepřipouštíte?
Připouštím si všechno a jsem pod tlakem, i když kamarádům chystám oběd, na který jsem je pozval. To je moje největší práce se sebou – nepřipouštět si vše a nebýt pod tlakem vždy.

Jak jste se k divadlu vlastně dostal? Původně jste přece studoval sport, a dokonce jste prý chtěl pracovat u horské služby.
Studovat sport a chtít pracovat u horské služby, to je docela slušný základ na ztvárnění Berta v Mary Poppins například... K divadlu jsem se dostal souhrou několika náhod a shod okolností. Buď je to úplný úlet, nebo jsem k tomu celou dobu směřoval. Kdo ví.

Máte velmi zajímavé koníčky – tedy pokud jsou ty různé sporé střípky pravdivé. Údajně se věnujete řezbářství, hře na fujaru a máte motorku. Co vás na nich baví?
Když mám čas, tak něco ze dřeva vyřežu. Je to zkrátka nějaká moje potřeba něco vytvořit rukama v čase a v prostoru – a není to zrovna pergola. Na fujaru jsem se naučil, protože jsem to zkrátka chtěl v životě absolvovat. A na motorce strašně rád cestuji. Jsem šťastný, když ten svět kolem mě utíká, když se to za mnou vzdaluje a to přede mnou zas přibližuje. Koníčků mám opravdu hodně. Mám rád ten pocit, když mám možnost udělat, na co mám zrovna chuť. Mít kolo v boudě, brusle pod schody, padák ve skříni. Tak si říkám, že kdyby mým koníčkem byly knihy, jsem hodně klidný a chytrý. Ale příroda tomu chtěla jinak.

Svou ženu Pavlu jste poznal na vaší domovské scéně v Městském divadle. Čím vás zaujala? A věděl jste hned, že jednou bude vaše?
To je jednoduchá otázka. Zaujala mě vším! A nevěděl jsem nic! (smích)

Vaše rodina se rozrostla o malou Barunku. Dá se říct, že jste dostal novou hlavní roli, dokonce celoživotní – roli otce. Jak se vám v ní daří?
Musím se pochválit, že se mi zatím daří výborně. Teď jsem zrovna úplně na mateřské, protože Pavlínka začala zkoušet a hrát. Je to paráda. Přebaluju, krmím, uspávám, uklízím, vařím, peču, cvičím, na všechno mám spoustu času. Člověk ale nesmí chtít dělat nic jiného, třeba něco tvořit nebo se soustředit na něco konkrétního. Teprve když jsem pochopil, že to je vlastně naplno jenom Baruš, tak jsem se zklidnil. Cvičím se v logistice, protože člověk musí myslet aspoň pět kroků dopředu, a musím být i dost rychlý, protože přece Baruš nemá čas se oblékat…

Možná je vzhledem k věku vaší dcerky na takové odhalení ještě brzy, ale jste spíš zásadový otec, nebo si vás malá dokáže obtočit kolem prstu, jak to holčičky s tatínky obvykle umí?
Je to moje láska! Nikdy se od ní nehnu, nikdy nikam nepůjde, žádná školka, škola, nic. Se mnou bude a já budu s ní. Nesmí být sama nikdy a nikde, nic se ji nesmí stát, nikdo ji nesmí ublížit, hotovo, šlus. Nic jiného nějak zvlášť neřeším. Myslím, že jsem v pohodě…

S manželkou jste oba vytížení herci. Jak jde skloubit divadlo a natáčení s péčí o malé dítě? Střídáte se? Nebo voláte na pomoc babičky?
Jediný, na koho nežárlím, je Pavlínka. Malá může zcela výjimečně k babičce nebo k naší kamarádce, ale jenom na chvilku! A já musím okamžitě vyhrát v nějaké loterii nebo konečně najít nějaký poklad, abych nemusel do práce a zbytečně se tak od své Barunky nevzdaloval.

Můžete prozradit, v čem vás letos Brňané, a nejen oni, uvidí?
Z nových věcí v muzikálu Johnny Blue, který začneme zkoušet hned po uvedení muzikálu Lily. Pak zřejmě v muzikálu Ostrov pokladů. To vše bude ještě v této sezóně, ale dál už nevím. Jinak samozřejmě ve všech věcech z repertoáru, jako jsou Duch, Flashdance, Kočky… V Praze pořád hrajeme Marii Antoinettu a v Bratislavě začínám zkoušet Bídníky. Čeká mě spousta nádherné práce, na kterou se moc těším. Úžas! Chci to! Dám to! Přijďte!