IVAN LUPTÁK: Pohádky mohou navodit pocit, že svět je v pořádku

Když hned po DAMU obdržel pozvání do stálého angažmá renomovaného Divadla Na zábradlí, myslel si, že jde o žert, jak neuvěřitelné se mu to zdálo. Na této scéně dokázal přirozeným způsobem míchat komično se smutkem a i v menších rolích byl nepřehlédnutelný. Divadlo Na zábradlí se mu stalo přístavem na dlouhých devět let a pak na rok zakotvil v Městských divadlech pražských. V posledních letech se rozhodl být již bez stálého divadelního angažmá a vybírá si jen to, co ho opravdu zaujme. K divácké popularitě mu také napomohly filmy Anglické jahody, Villa Faber, televizní pohádka Micimutr či seriál Zahradnictví Jana Hřebejka. V současné době byl vidět v sérii Chlap a několik let je součástí týmu Ordinace v růžové zahradě 2 na Nově. Ivan Lupták se také věnuje načítání audioknih. Jeho sametový hlas můžete slyšet třeba v Obrazu Doriana Graye od Oscara Wildeho nebo audioknižní sérii Antonyho Ryana Černá píseň, Píseň Krve a Pán věže. U Supraphonu nyní vychází audioknižní komplet pohádek Josefa Lady, kde čte půvabnou pohádku O Chudém králostvíčku. 

Ivane, kdy padlo vaše rozhodnutí stát se hercem?

Pamatuji si ten den, jako by byl včera. V té době jsem studoval u nás na Kladně třetím rokem výpočetní techniku. Bylo brzy ráno a nechtělo se mi vstávat, i když zrovna nebylo vyučování, ale měli jsme jít do divadla. Protože mi bylo čerstvě osmnáct, uvažoval jsem, že si napíšu omluvenku. Potom mi ale došlo, že by byla škoda zůstávat doma, když divadlo mám tak blízko. Hrálo se představení pro školy - Shakespearův Richard III. s Hynkem Čermákem v titulní roli. Hlediště strašně hučelo, protože v něm seděli nejen studenti středních škol, ale i děti ze základky. Hrůza! Hynek nakonec těsně před koncem představení zastavil a povídá nám, že tuhle bitvu prohrál, že pro takové zlobivé publikum nemá význam hrát a kdo bude mít zájem, ať dorazí na nějakou další reprízu. Navzdory náhlému konci, jsem byl nadšený. Hned jsem věděl, že půjdu znovu. Při dalším, již večerním představení, jsem si potvrdil, co jsem začal tušit, že tohle chci dělat. Řekl jsem si, že stát na jevišti, by mě bavilo. Ukázalo se, že tenhle zážitek úplně ovlivnil můj následující život.

Jak to pokračovalo?

Na naší střední si koncem školního roku musel každý najít čtrnáctidenní brigádu, aby získal nějakou praxi. Napadlo mne, že bych mohl zajít do divadla a nabídnout se jim na výpomoc v administrativě. Měl jsem štěstí, končila sezóna a posila se jim hodila a byla to úplná paráda, protože jsme jezdili s propagačním oddělením po školách a nabízeli předplatné. Jezdili s námi i herci a každý výjezd byl takovým radostným výletem. Na jedné z těch cest se všichni vyptávali, co bych chtěl dělat po maturitě a co by mne zajímalo. Když jsem jim říkal, že bych rád zkoušel DAMU, nasměrovali mne na herce Jaroslava Slánského, který v té době byl v kladenském divadle ve stálém angažmá (později zde působil jako umělecký šéf). Začal mne připravovat k přijímačkám.

Jak se vám studovalo?

První ročník jsem na tom nebyl moc dobře, projevil se u mne stres z náhlé a razantní změny prostředí a lidí, k tomu jsem si vůbec nevěřil a chybělo mi zdravé sebevědomí. Na začátku, když vás vezmou, všichni podlehnou přesvědčení, že jsou na výjimečném místě a berou se jako jedna rodina, ale v průběhu doby se rozdrobí, až jsou z té prvotní party jen menší skupinky. V našem ročníku takhle například vznikl Cabaret Calembour Milana Šotka, Igora Orozoviče a Jiřího Suchého z Tábora. Koncem studií za mnou přišel právě Milan Šotek, který mi řekl, že by chtěl pro Calembour napsat hru, kde by byla role i pro mne. Uběhly ale dva roky a nic se nedělo. Říkal jsem si, že šlo o takové ty studentské povídačky, kdy si slibujete, že na sebe nikdy nezapomenete. Jenže Milan se doopravdy ozval, že má pro Cabaret Calembour napsanou komedii Plejtvák, která vypráví příběh, jak se dostala kostra velryby do Národního muzea a že je tam i slibovaná role pro mne. Jde o umanutého Doktora Strunu, který ani na chvilku nesleze z jeviště. Úžasně komediální a rozsahem textu snad i největší figura z celé hry. Plejtváka mám moc rád, s celou tou historií, jak ke mně doplul. Uplynulo už bezmála deset let od premiéry a je skvělé, že ho můžeme hrát v Ypsilonce dál před neustále vyprodaným hledištěm.(Plejtvák získal Cenu Alfréda Radoka za Nejlepší původní českou hru.)

Od vašich úplných začátků skočíme rovnou v čase do přítomnosti, kdy vychází u Supraphonu audiokniha s dílem Josefa Lady, kde jste načetl tu O chudém králostvíčku. Máte rád Ladovu tvorbu?

Josefa Ladu jsem coby dítě vnímal spíš jako malíře. Odmala jsem měl rád jeho kresby, zachycující okamžiky české každodennosti lidí na venkově. Jeho tvorba plná živých barev, radosti a dovádění ve mně vzbuzovala pocit, že svět je v pořádku. Když řeknu, že jeho kresby jsou milé, mohl bych si naběhnout, protože toto označení bývá v umění vnímáno často pejorativně, ale zde to myslím v tom nejlepším slova smyslu. Ladovo zachycení českého venkova je zkrátka milé, uklidňující a veselé.

Co vás na natáčení pohádky bavilo nejvíc?

Těch věcí je hned několik. Velice rád jsem se potkal s režisérkou Naďou Dvorskou, která mě na načítání pohádky O chudém královstvíčku oslovila. Naďa je velice empatická a vstřícná, a ačkoliv jsem při načítání audioknih vždycky dost nervózní, dokázala vytvořit tak příjemnou atmosféru, že práce byla od začátku do konce zábavou.

No a samozřejmě samotná pohádka Josefa Lady je plná různorodých postav a je tak krásná, že už když jsem si ji doma připravoval, věděl jsem, že mě práce ve studiu bude bavit. A taky že jo.

Vánoce a pohádky – máte to také tak spojené?

Abych byl upřímný, tak to tak moc nemám. Je pár pohádek, na které sice nedám dopustit, jako například S čerty nejsou žerty, Sůl nad zlato, Císařův pekař a pekařův císař, ale jinak se televizi vyhýbám a vánoční čas mám spíše spojený s hromadou jídla, odpočinku, četby, poslechu rádia a především spánku.

 Vladan Drvota