DANIEL MATEJČA: Nahrál jsem album svých snů!

Když si chce talentovaný houslista odpočinout, věnuje se jazzové improvizaci na klavír nebo na vibrafon. Nebo si jde zaskákat na skateboardu. O tom všem si povídáme s Danielem Matejčou jen pár dní před vydáním jeho debutového alba.

Když se ohlédnete za vítězstvím v Eurovision Young Musicians, co se vám vybaví?

Eurovizi beru jako zatím svůj největší úspěch. O soutěži se ví a lidé na ni rádi koukají, zároveň to není prezentováno jako běžná televizní talentová show, což je mi sympatické. Sál byl nádherný, orchestr také skvělý a s dirigentem jsme si rozuměli. Byl zážitek si tam Šostakoviče zahrát. Důležité je, že ze soutěže vyplynula i spousta koncertních příležitostí, například nedávný koncert s Košickou filharmonií, což byla velmi příjemná spolupráce.

Proč jste si pro své první album vybral Šest sonát pro housle Eugèna Ysaÿea?

Je to komplet, který zastupuje jak můj hudební vkus, tak můj hudební vývoj. Na albu je zvěčněno pět let mého života. S jeho sonátami jsem začal už ve dvanácti letech, tenkrát to byla 2. sonáta. Byl jsem tou hudbou natolik unesený, že jsem od té doby věnoval vlastně všechnu svou pozornost právě těmto sonátám a rozhodl jsem se, že se všechny naučím. A o pět let později jsem dostal možnost je natočit a jsem moc rád, že mojí první nahrávkou je právě tak fascinující a nádherná hudba.

Co by měl posluchač o skladateli Eugènu Ysaÿovi vědět?

Belgičan Ysaÿe je dodnes považován za jednoho z nejlepších houslových interpretů všech dob. Jeho nejznámějším skladatelským výtvorem je právě těchto šest sonát, posluchači mohou znát také Etudu ve formě valčíku, Poème Élégiaque. U sonát je velmi výrazná jeho posedlost Bachovými sonátami a partitami, lze najít mnoho podobností. Každá sonáta má vlastní příběh: zatímco u 1. sonáty neseznámený člověk dokonce občas váhá, zda se o Bacha skutečně nejedná, 5. sonáta je naprosto charakteristický impresionismus, dvě věty a dva obrazy. Tato sbírka je neuvěřitelně kontrastní a má v sobě mnoho kouzelného.

Jaké bylo nahrávání?

Neobyčejně zajímavá a zábavná práce, do nahrávacího studia jsem se pokaždé moc těšil! S panem režisérem Milanem Puklickým, se zvukovým mistrem Karlem Soukeníkem a s přísedícím panem profesorem Ivanem Štrausem byla spolupráce jedna radost! Frekvence jsou vždycky dost fyzicky náročné, většinou jsem už hodinu po ukončení natáčení spal jako zabitý, ale s vědomím že vzniká album mých snů jsem nahrával až s návaly euforie.

Jaké vás čekají koncerty nebo i jiné zajímavé příležitosti?

Do konce sezony mě čeká ještě pár koncertů s orchestry – s Pardubickou filharmonií, s Filharmonií Brno... Těším se na červencový recitál v sále The Corum v Montpellieru v rámci Festival de musique Radio France, program se bude skládat převážně z Bartókovy hudby. V září zahajuji Lednicko-valtický festival s mým oblíbeným Šostakovičovým 1. houslovým koncertem, toho se už také nemohu dočkat.

Prý hrajete i na bicí?

Než jsem přišel na HAMU, časová flexibilita mi dovolovala pravidelně koncertovat i na bicí, dnes už se tomu bohužel v takovém měřítku nevěnuji. Když je na koncertě k dispozici klavír, moc rád přidávám nějakou ze svých jazzových úprav, naposledy jsem v Japonsku přidával song Over the Rainbow ve vlastní úpravě inspirované Keithem Jarrettem.

Jakou hudbu a jakého umělce jen tak pro radost ve svém volném čase posloucháte?

Když si chci odpočinout, poslouchám a miluji jazz a vše, co se točí kolem něj – soul, jazz fusion, funk, jazzhop... Jako zástupce z těch, jejichž hudbu rád poslouchám, bych vybral nejspíš již zmiňovaného Keitha Jarretta anebo mohu i dál jmenovat: The RH Factor, Chick Corea, Bobby McFerrin, Jacob Collier, Alfa Mist a mohl bych tak pokračovat dál a dál.

Ve volném čase se k poslechu klasické hudby dostanu méně, většinou to však bývá například Šostakovič, Bartók, Szymanowski nebo Ravel. Obecně jsem tedy fanouškem 20. století, zejména v klasické hudbě. A nejvíce poslouchám hudbu na cestách přes Spotify.

Danieli, vy prý umíte skákat na skateboardu?

Skate beru jako sport, díky němuž si mohu maximálně odpočinout a mám jedinečnou možnost nahlédnout do naprosto protikladné kultury, než jakou je klasická hudba. Samozřejmě že mám občas starost o ruce, ale který hudebník se o ně nebojí? (usmívá se)