ROZHOVOR: Roman Blumaier: Jsem týmový hráč

Na náš rozhovor v kavárně na Zelném trhu dorazil s několikaminutovým předstihem a první, co jej na magazínu Centrum news zaujalo, bylo to, že v něm najde křížovku. Roman Blumaier vystudoval umělecké kovářství, poté absolvoval obor klaunská scénická a fi lmová tvorba na JAMU a brněnští diváci jej nyní mohou vidět v inscenacích Mahenovy činohry, nejnověji například v roli pana Blakea v hořké komedii Protokol. 

Luštíte rád křížovky?

Mám je rád, protože mi to usnadňuje například cestu vlakem. A strašně rád prokrastinuju, takže než abych se učil text, opakoval si nebo si dělal přípravu, tak raději otevřu křížovku. 

Zajímavé, že mluvíte o prokrastinaci. Podle vašeho životopisu mi totiž úplně nepřijde, že byste byl prokrastinátor.

Nooo, myslím, že patřím k té aktivnější části populace, alespoň zatím. Ale o to víc si vychutnávám, takzvaný pyžamový den. A to tak, že nevytáhnu paty z postele. Jsou čtyři hodiny odpoledne a já jsem ještě v pyžamu. A jsem rád, když nemusím nic řešit a jen čerpám energii. 

Jak často míváte pyžamový den?

No, tak jednou za 14 dní nebo za tři týdny - a to ještě možná...Ale běžný den je samozřejmě spíš o divadle. Dopoledne zkouška, pak na skok domů a večer představení. 

Jste společenský člověk?

Ano, myslím si, že jsem společenský člověk. Ale má to svá omezení. Už nejsem ten typ, který chodí do šantánů. Samozřejmě taky to bylo moje období, na které rád vzpomínám, ale kluby a bary už nevymetám. Teď mám skupinu kamarádů, se kterýma chodíme na čundry a kteří mají i zkušebnu. Snaží se hrát na různé nástroje a říkají tomu kapela. (smích) Tam se jednou začas scházíme. Začal jsem hrát taky golf, což je pro mě spíš rekreační záležitost. Ještě dva roky zpátky jsem hrál aktivně hokej a věřím, že až nám malinko odrostou děti a budou více samostatné, tak se k hokeji vrátím.

Nakousl jste hokej. Myslíte si o sobě, že jste týmový hráč? Hokej je týmový sport a divadlo je o týmovosti bezesporu taky…

Považuji se za vysoce týmového hráče. Což souvisí například i s improvizacemi, kterými se zaobíráme se Sašou Stankovem. Saša je mým celoživotním parťákem, co se improvizací týče. S ním vzniklo bezprostředně po JAMU naše první improvizační představení, které máme do teď, jmenuje se Jukebox, je to improvizace na přání. Mimochodem 28.dubna bude mít premiéru naše nové improvizační představení Improshow! v Jaltě v Cabaretu de Péchés. Všechny srdečně zvu. V divadle je to podobné jako ve sportu. Je to o využití nabídky, o přihrávce, střele a vzájemné pomoci. Společné je i to, že se výkon, ve velké většině, hodnotí právě podle nejslabšího článku. 

V obou odvětvích je tedy zásadní především souhra?

Ano. Bohužel někdy se setkávám v divadle s lidmi, kterým to nedochází. Nejrůznější manýristé a hercokratové, herci, kteří mají pocit, že jsou na špici pyramidy a můžou opovrhovat, přehlížet, někdy i ignorovat mladší a méně zkušené kolegy. Vůbec jim nedochází, že čas odsýpá všem stejně, a že se karta snadno otočí. Takové chování je zároveň i krátkozraké ve vztahu k celku i k výsledku. Myslím, že i tento postoj jsem si přinesl ze sportu.

Vy, byť věkem mladý, toho máte na kontě, co se týče profesní dráhy, už vcelku dost…Pracovní proluky se vám vyhýbají.

Máte pravdu. Ale jak jste zmínila ty přestávky v herecké kariéře, tak s nadsázkou říkám, že teď čerpám takovou velikou proluku ve fi lmové a televizní tvorbě. (smích) Každý herec ji někdy čerpá. Mě je šestatřicet a teď zhruba patnáct let netočím a vybírám si ji hned na začátku své kariéry. Ale až to přijde, tak se do konce kariéry nezastavím. (opět smích) Ne, nesmím být nevděčný. Tu a tam se mi přihodí, že něco natočím. Spíš menší úlohy, jednu, dvě do roka. A jsem za to rád. 

Chápu to tedy správně, že vás láká nejen divadlo, ale i práce před kamerou? 

Jsem hladovej. Pořád chci víc a víc. Takže když něčeho dosáhnu, chci jít zase dál a výš.

To je pochopitelné. Jste sportovec...

Přesně, je to ze sportu. Na JAMU jsem si říkal, že by bylo fajn, kdybych se hraním mohl nějak živit. A dostal jsem nabídku z Národního divadla Brno. Jenže po jedné sezóně v NdB jsem odešel na volnou nohu a pak do Zlína. Chtěl jsem hrát větší role a to mi, v té době, brněnské angažmá neslibovalo. Ve Zlíně jsem se rychle rozkoukal a po půl roce už jsem si říkal, že by to chtělo větší roli. Přišlo to, začal jsem hrát i ty větší role. A najednou, po čtyřech sezónách, mi byl Zlín malý. Nemyslím divadlo, ale spíš město. Jsem rodilý Brňan, takže mě to táhlo domů. No a přišla další okolnost. 

Martin Františák, tehdejší umělecký šéf Mahenovy činohry?

Ano, já jsem se mu vlastně vnutil. Přijel si do Zlína pro Hanu Tomáš Briešťanskou. Seděli jsme spolu u kávy, podobně jako teď s vámi, povídali si a já se zeptal, jestli by mě nechtěl vzít zpátky do Brna. A tak jsem se vrátil. Říkal jsem si, že začnu pěkně pomalu. No, ale po pár měsících se opakovalo to, co ve Zlíně. Chtěl jsem hrát větší a větší role. Samozřejmě s respektem k ostatním a k týmové práci. Zkrátka, aby se ego nasytilo. Aspoň jednou do roka se větší role hodí. 

Zmínil jste ego. To jste si už nasytit alespoň částečně musel. V NdB jste se stal klukem z plakátu.

Jojo (smích)...to bylo obrovské štěstí. Bylo období, kdy pro Mahenovu činohru fotil Ivan Pinkava, a já jsem mu padnul do oka. Odfotil jsem s ním asi 4 nebo 5 plakátů. A bylo to úžasné. Vždy mě modeling zajímal, a to ne ve smyslu, že bych ho chtěl dělat, ale v tom ohledu, že jsem chtěl vědět, jak to probíhá. Vnímám v tom kus herectví. Není to jen o úsměvu, ale o výrazu, o pohledu v očích, je to strašně jemné předivo, které musí člověk umět vyjádřit. A čím je paleta vyjádření širší a barevnější, tím je výsledek zajímavější. A s Ivanem Pinkavou to byla absolutní důvěra, skvělá spolupráce. Snažil jsem se plnit jen to, co po mě chtěl. Samozřejmě, přišla na řadu i takzvaná sekce volné, takže jsem něco zkusil i sám. Byla to zajímavá práce a zkušenost.

Bylo to pro vás trochu zadostiučinění po tom prvním ročním angažmá v NdB?

Každá instituce, společnost a třeba i rodina, se tu a tam potýká s nějakým temnějším a méně radostným obdobím… A já jsem byl na začátku svého hereckého působení právě u toho méně šťastného období. Chtěl jsem především hrát, ale vavedení mi to nebylo schopné, a asi ani ochotné, přislíbit a umožnit. Což bylo paradoxně velmi důležité pro mé působení v dalších letech. Musel jsem v sobě najít odvahu z divadla odejít, vzdát se placeného místa a vrhnout se do nejistoty. Musel jsem se naučit říkat si o práci, volat režisérům, abych mohl u kumštu zůstat. To mě naučilo se v hereckém prostředí postarat sám o sebe a taky si začít naší branže vážit. Vážit si toho, že mám možnost hrát a dělat toto báječné, kreativní a zábavné zaměstnání.