ROZHOVOR: JITKA ZELENKOVÁ – Hudba je blahodárný elixír!

Před pár dny vydala singl Kamkoli se dáš. Je to romantická balada, přesně ten styl, na který jsou její posluchači zvyklí. Posluchači si na písničku museli kvůli složitým jednáním o autorizaci počkat celé čtyři roky, původně měla být zařazená už na albu Intimity, které vydal Supraphon v roce 2018. Na něm jí doprovázejí muzikanti, se kterými léta vystupuje, a kteří velmi dobře znají všechna zákoutí její hudební duše. Na nahrávkách je to znát. Písničky, které Jitka vybírala velmi pečlivě, navozují pocit pohody, u mnohých jistě vyvolají (třebas i doposud zasuté) vzpomínky na důležité životní chvíle, a navíc jsou podány hudebně opravdu excelentně. 

Znamená Intimity to, že je album ještě více osobnější, než vaše předcházející CD?

Je to intimní zpívání, můj projev. Všechny písničky na tomto albu jsou laděné tak, aby lidem bylo dobře. Prostě aby celá ta věc byla soukromá a příjemná. Proto jsem zvolila ten název. U poslechu by všem mělo být příjemně.

Intimní jsou i aranže jednotlivých písní. V čem se liší zpívání s tímhle obsazením od zpívání s big bandem?

Big bandy miluju, je to součást mé práce vlastně od začátku kariéry. Užívám si každý takový koncert, ale to skutečně niterné já, to je právě tohle intimní sevřenější pojetí, které posluchači uslyší na desce. Každý ten model má svá specifika, s big bandem můžete udělat skvělý koncert, může to být skvělá show, ale nikdy se vám nepodaří se všemi muzikanty vytvořit během toho hraní tak silné napojení, jako si užíváme na těch komornějších vystoupeních, kde jsem jen já, klavírista Lev Rybalkin a kontrabasista František Raba. Tahle vystupuju už od začátku 80. let, kdy mě doprovázel skvělý klavírista Rudolf Rokl.

Stále ale platí, že máte víc hudebních lásek. Na albu jsou písně různých žánrů – od popu přes bossa novu a filmové melodie až třeba k jazzu…

Ano, je jich víc, ale všechny spolu musejí souviset. Není možné, aby vedle krásného jazzového standardu zazněla popová písnička v té podobě, jak se dnes prezentují v rádiích. Skladby na desce Intimity mají jeden zvuk, specifické aranže, dávám si vždycky hodně záležet na celkové dramaturgii. Když to shrnu, říkám o tomhle albu, že je pop-jazzové. Samotného jazzu se totiž lidé trochu bojí. Jsou to většinou americké standardy, které se běžně v rádiích nepouští. Snad jen v pořadu Českého rozhlasu Dvojky Evergreen, který uvádí Jan Smigmator a Dasha.

V písni Měsíc samotář vás doprovází houslista Pavel Šporcl.

To je krásný standart Irvinga Berlina, který jsem měla v hlavě už spoustu let. Je to úžasné trio: kytara, housle a můj hlas. Tahle i ty ostatní písničky, které jsem si vybrala, mě provází životem, až dozrály k natočení. Samozřejmě s tím, že je všechny převádíme do češtiny. A to je těžké, s českým textem musíte pracovat, protože čeština je na zpívání velice obtížný jazyk. Jde o to věc dobře zfrázovat a propojit s tou zahraniční muzikou. Chci zpívat česky – i proto, že lidé u nás lépe vnímají písničky s češtinou.

Jitko, jak došlo k vaší spolupráci s Jaroslavem Wykrentem na novém singlu Věř mi?

Jardu znám dlouhá léta, jeho tvorbu jsem samozřejmě sledovala, ale překvapivě jsme se nikdy pracovně nepotkali. On intenzivně spolupracoval s Maruškou Rottrovou, které napsal mnoho velkých hitů, a já měla svoje blízké textaře, především Edu Pergnera a později Edu Krečmara a Pavla Vrbu. Když mi Jarda nedávno zavolal, že má pro mě písničku, ke které hudbu složil jeho blízký spolupracovník Ivan Němeček, byla jsem příjemně překvapená. Ten text je krásný! Moc si vážím toho, že mě oslovil, a doufám, že to není naše poslední společné dílo.

V písničce se zpívá o růžových mobilech – máte snad růžový mobil? Nebo nosíte růžové brýle?

Růžové brýle jsem měla celý život! (smích) A někdy je mám i dnes, i když už je umím sundat. Bývala jsem vždycky důvěřivá a mnohokrát se mi to vymstilo, ale nedá se říct, že bych toho dneska nějak zvlášť litovala, nebo tím trpěla. Tak to prostě bylo, někdy jsem se poučila, někdy ne, ale vždycky to mělo nějaký smysl pro mé další směřování. Ten básnický obrat, který Jaroslav Wykrent použil, je velmi neotřelý. Zpívá se tam: Navzdory zvonění růžových mobilů, staneš se největším ze všech mých omylů. A vypadá to, že téhle písničce budeme s kluky z kapely opravdu říkat ,růžové mobily‘. Tohle spojení se chytlo a zaujalo i lidi, kterým už jsem písničku pouštěla.

Autorem českého textu vaší další nové písně Kamkoli se dáš je Eduard Krečmar. Ten s vámi spolupracuje dlouhodobě.

Už když jsem píseň poprvé slyšela, bylo mi jasné, že slova musí napsat Eduard Krečmar, který mi psal i další texty na album Intimity a taky pro mě výtečně otextoval řadu světových standardů. Eda má skvělý cit a jeho texty se mi dobře zpívají, protože dobře frázuje. Já jsem mu za to velmi vděčná. Ale tím, že trvám na českých textech, tak si to strašně komplikuju. Jednak, jak už jsem zmínila, není čeština zrovna ideální jazyk na zpívání a pak je tu obtíž s autorizacemi, které jsou při jiné jazykové verzi textu nezbytné. V případě Kamkoli se dáš se povedla až napodruhé, proto jsme mohli písníčku nahrát a vydat až teď, i když text k ní mám už asi čtyři roky. Když jsem ji zařadila do programu některých koncertů, tak mě samotnou mile překvapilo, jaký báječný ohlas má.

Jitko, co se vám honí hlavou, když si uvědomíte, že jste na scéně už přes padesát let?

Je to neuvěřitelné. Kdyby mi tohle někdo řekl před těmi padesáti, vlastně už dvaapadesáti lety, kdy jsem opravdu jako mladinký teenager začínala, myslela bych si, že si dělá legraci. Čas ale rychle letí a s každým rokem letí rychleji. Najednou je pryč. Něco vám ale prozradím. Nevím, čím to je, ale teď, v současnosti, se cítím v souznění s muzikanty a publikem nejlíp. Neumím to vysvětlit. Snad je to nějakou energií, která mezi námi proudí. V hudbě je ukrytý blahodárný elixír mládí!   

Vladan Drvota