Rodan, který si sundal brýle

Sympatický mladý muž s tváří kluka a vášní pro fotbal se do muziky pustil v patnácti, když dostal svou první kytaru. Coby samouk nejprve hrál převzaté skladby, k nimž posléze začal přidávat vlastní autorské věci, a s přibývajícím sebevědomím se nebál pustit ani do hraní na ulici. Ke kytaře nedávno připojil také piano, na které se rovněž učí sám, a stvrzuje tak nezpochybnitelné hudební nadání. To bylo jasně patrné už z jeho debutového singlu Gone, jenž na přelomu roku 2020 a 2021 úspěšně rotoval na vlnách Evropy 2 a vynesl mu nominaci na Objev roku v Hudebních cenách Evropy 2 i zařazení mezi 50 nadějí české hudby dle vlivného hudebního magazínu Headliner. Velký potenciál a um skládat silné songy, které strhnou podmanivou intimitou a jemnocitem v kombinaci s charismatickým anglickým vokálem, nyní RODAN potvrzuje albovým debutem Glasses Off. Ten vznikl v produkci i s hudebním přispěním renomovaného Jana Čechtického (Ohm Square) a přináší svěží vítr do trochu stojatých vod tuzemského alternativního popu a indie folku.

Rodana tvé debutové album se jmenuje Glasses Off, vysvětlíš proč?

Ve volném překladu to znamená „sundat/sundej brýle“, což je hlavní myšlenka, kterou se snažím tímto albem předat. Já sám brýle nosím skoro pořád a musím říct, že bych se bez nich neobešel. I přes to jsou ale momenty, kdy je sundávám. Hlavně při psaní písniček. Dělám to z důvodu, že drtivou většinu jich píšu o věcech, situacích či lidech, kteří ale doopravdy neexistují. K tomu, abych napsal písničku o něčem, co není, tak potřebuju naplno využít svoji fantazii. Brýle fungují jako moje spojení s reálným světem, od kterého se ale potřebuju odpoutat, abych se mohl přenést do světa vlastního, kde pak můžu tvořit. No a právě „Glasses Off“ je můj vzkaz pro posluchače – pokud si chtějí moje písničky poslechnout a hlavně pochopit, o čem jsou, tak se musí také odpoutat od reálného světa a nechat svoji fantazii pracovat naplno…

Muzika, kterou děláš, je poměrně různorodá, těžko ji zařadit do jedné škatulky. Máš pro ni Ty sám nějakou charakteristiku?

Musím se přiznat, že se charakterizování svojí tvorby vyhýbám, jak jen to jde. Sám totiž nedokážu určit, co to vlastně dělám. Snažím se o co největší různorodost, protože to je podle mě to, co dělá hudbu krásnou – variace, způsoby a fantazie. Pokud bych ale musel určit konkrétní žánr, tak asi průřez indie folku, popu a songwritingu. Když přijde na vzory či inspirace, za zmínku určitě stojí irský zpěvák Dermot Kennedy, kterého jsem poprvé objevil přímo v Irsku během své stáže. Jeho tvorba mě zaujala právě svou různorodostí. Kennedyho debutové album se totiž skládá z typických folkových skladeb, ale zároveň i kusů alternativnějších. Pár písniček je dokonce až ve stylu R’n‘B.

Produkci alba má na svědomí respektovaný Jan Čechtický, který se na albu podílel také jako hudebník. Jak hodně tě práce s ním ovlivňuje?

Honza je a vždycky pro mě bude tou největší inspirací a vzorem. Má spoustu zkušeností, kontaktů a přesně ví, jak se má hudba správně dělat. Společně se Supraphonem mi umožnil, abych si mohl splnit svoje sny, a za to jemu a Supraphonu budu do konce života vděčný. Ovlivnil mě neskutečně moc. Snažil se mi ukázat cesty, kterými bych mohl svoji hudbu co nejvíce odlišit a udělat ji tak výjimečnou. Předával mi všechno, co by se mi mohlo hodit jak v hudebním průmyslu, tak ale i v běžném životě. Jednoduše se to dá popsat, jako když mistr Yoda trénoval Luka Skywalkera. Zásluhou Honzy se můj proces songwritingu posunul na úplně jinou úroveň a troufám si říct, že čím více s ním spolupracuji, tím více se moje hudba stává jedinečnou. A to jen a jen díky němu.

Představíš prosím také další spolupracovníky, kteří se na Glasses Off podíleli?

Co se týče alba jako celku, tak kromě Honzy patří obrovské díky Mirku Lackovi za úžasnou práci s klávesami a Charlotte Fairman aka Charlie One za její harmonie a backing vocals, se kterými jsou skladby daleko zajímavější. Spolupracovníci na konkrétních písničkách byli poté Isabella Noel, Vít Petrášek a Daniel Drábik u skladby I Just Lost a Friend. Bella se podílela na samotném procesu songwritingu skladby a je u ní takzvaně „na featu”. Na textu spolupracoval také Daniel Drábik, díky kterému dostala skladba hlubší význam. Vít Petrášek zase dodal do předrefrénů originální zvuk svého cella. Píseň Endless Fight se pak opírá o elektrickou kytaru, kterou napsal a nahrál fenomenální Yarda Helešic.

Kromě muziky zaujme albový debut – stejně jako dříve vydaný singl I Don't Belive in Love – zajímavým coverem. Jak důležitá je pro Tebe v muzice vizuální prezentace a kde sbíráš inspiraci?

Vizuální prezentace je rozhodně jedna z nedílných součástí úspěšné hudby. Já bohužel úplně cítění tímto směrem nemám, ale naštěstí mám ve svém okolí spoustu lidí, kteří ano. Ať už můj táta, který pořád doma něco tvoří nebo maluje, anebo můj kamarád Matěj Čechtický, shodou okolností autor coveru singlu I Don’t Believe In Love. Oba dva spojuje opět něco, co je odlišuje od ostatních. Snaží se umění uchopit abstraktním a alternativním způsobem. Miluju, když má cokoliv více významů, a je na každém, aby to pochopil tak, jak chce či potřebuje. Nezáleží, jestli je to obraz či skladba. V momentě, kdy má umění více významů, stává se pro mě i více zajímavým. S uměním jako takovým úzce souvisí i fotka. Cover alba je vlastně koláž, kterou připravili mladí studenti fotografie Amber O’Shea společně s Lukášem Ceterou. Oba dva se také postarali o promo fotky k albu, které fungují stejně, jak jsem již zmiňoval – více významů = více zajímavé.

A když už jsme u studií a studentů – letos jsi úspěšně odmaturoval. Jaké jsou tvé další plány a jakou roli v nich hraje muzika?

Momentálně se chci soustředit hlavně na hudbu. Následující tři až čtyři měsíce budu mít prázdniny, takže mám v plánu odehrát co nejvíce koncertů a napsat další písničky. V říjnu bych měl nastoupit na Karlovu univerzitu na obor sociologie, ale hlavní prioritou byla, je a bude vždycky hudba…

Vladan Drvota