RODAN: Jsem introvert, ale ne před publikem

Rodane, pověz mi, už to bude 2 roky kdy ses dostal do povědomí skrze národní finále Eurovize, kde si představil písničku Introvert Party Club, jak na to období vzpomínáš a co se za tu dobu změnilo?

Tyjo, určitě období Eurovize a Introverta („introvert Party Club“) vnímám jako určitej milník, kterej mi vlastně dal život. Já jsem teda hudbu dělal i před tím, ale pamatuju si, že poprvé jsem si tu větu „já fakt dělám hudbu“ řekl až v moment, kdy jsem čekal v backstagi v Český televizi, až začne přenos. Obecně to pro mě bylo strašně zajímavý, obohacující a produktivní období, a to jak ze stránky pracovní, tak i tý osobní. Najdou se i momenty, který byly dost náročný, a to zejména s fanouškama (hlavně s těma hardcore) Eurovize, ale to jsou veliký vyjímky a ojedinělý případy. Od tý doby se vlastně změnilo všechno. Začal jsem hrát s kapelou, psát písničky pro jiný umělce, a v poslední době hlavně dělat hudbu v češtině. Sice jsem v tom teda zatím hroznej, ale to mě na tom právě baví.

Když se tematicky odrazím od samotné písně, jaké je pro tebe skloubit osobnost introverta a umělce před publikem?

Já jsem byl vždycky schopnej tyhle dva světy rozdělit. V osobním životě jsem těžkej introvert, kterej kdyby nemusel, tak nemluví vůbec s nikým, ale tahle dimenze samozřejmě ve světě muziky musí jít stranou. Aspoň nějak částečně. Zároveň já mám velikou výhodu v tom, že dokážu tyhle dvě věci oddělit. Dokážu vyjít na stage a být vlastně úplně někdo jinej, než jsem potom v soukromí. Není to tak, že bych na stagi a před lidma nebyl autentickej. To vůbec ne. Já to vnímám tak, že mám dvě polohy, ve kterých jsem to vždycky já, ale každou používám na něco jinýho. Zatím to vždycky fungovalo a vyhovuje mi to hlavně v tom, že můžu být vlastně pořád vždycky já – jen trošku jinak. Samozřejmě se občas stane, že se musím zastavit a připomenout si, kde že vlastně jsem a jaký svoje „já“ mám teď použít, ale to vnímám spíš jako nějakou formu „reality checku“.

Teď si předskakoval Michalovi Horákovi na jeho turné i tady v Brně, tam bylo tisíc lidí, je to největší publikum, které si zatím zažil?

Záleží, jak člověk definuje publikum. Když bych měl vzít největší počet lidí, který byli zrovna na místě (nebo v okolí), kde jsem shodou okolností i já hrál, tak to bude Koncert pro budoucnost na Václavským náměstí 17. listopadu, kde těch lidí bylo několik desítek tisíc. Pochopitelně to ale není tak, že bych všech několik desítek tisíc poslouchalo, co zrovna zpívám, což jim nemám absolutně za zlé, protože být na jejich místě, tak bych asi taky neposlouchal:Dd Proto já spíš jako publikum vždycky počítám skutečně koncerty, kde jdou lidi za hudbou a za poslechem. V tomhle ohledu hrát v Brně před Míšou byla určitě jedna z největších a nejsilnějších vzpomínek, která je ještě o něco zesilněna tím, že jsem tam poprvé hrál svoje vlastní písničky. Všichni tam pochopitelně šli za Míšou, protože to byl jeho vyprodanej koncert, ale dlouho jsem se necítil v takhle velkým prostoru tak příjemně a přijatě.

Není to tak dávno, co si ohlásil, že chystáš české EP, je to pro tebe razantní změna, když si do té doby vydával pouze v angličtině a co tě k tomu vedlo?

Razantní změna to samozřejmě je, ale zatím ji vnímám jako pozitivní. Je to úplně jiná disciplína. Představte si, že vám v práci někdo dá jeden úkol, kterej máte dělat 5 let. Vy ten úkol každej den děláte, zdokonalujete se v něm a jednoho dne už v něm umíte všechno. Tak pak nezbývá nic jinýhl, než se přesunout zase k jinýmu úkolu a jet zase od znova. Takhle stejně vnímám přechod z angličtiny do češtiny, protože je to úplně něco jinýho. Čeština je daleko náročnější na zpívání i psaní. Fráze, který fungujou v angličtině, tak v češtině prostě nemůžete použít, protože se vám z toho zkroutí všechny prsty na nohou. Chce to daleko větší dávku trpělivosti, protože skvělá česká písnička skutečně trvá dlouho. Daleko dýl než ta anglická. Ale asi právě proto mě to baví. Je to zase nějaká nová výzva, a to mám rád. K tomu přechodu samotnýmu mě zavedla pravděpodobně právě tahle zvědavost, protože v angličtině už jsem za ty roky cítil určitou dávku sebejistoty, ale v češtině vůbec. V češtině jsem vlastně nikdy vůbec nic nenapsal. Tahle nevědomost mě zavedla na místo, kde toho sice moc nevím a moc neznám, ale miluju to. Ten proces celej.

Českou tvorbu si odstartoval singlem ´´To se nemělo stát´´, mohl by si nám o něm prozradit něco více?

"To se nemělo stát” pro mě bude mít vždycky speciální význam, a to z důvodu, že to napořád bude moje první česká písnička. O to víc pak tím, že jsme se s Jendou, Štěpánem a Urbanem rozhodli věnovat tématu, který mi je obzvlášť blízký. Celej proces byl pro mě hrozně novej, a proto přirozeně přínosnej a obohacující. Vždycky jsem bojoval s tím, jak můj hlas zní v češtině a obecně se songwritingem v mým rodným jazyce, ale právě tyhle tři kluci mi ukázali, že je cesta, kterou to jde dělat, aby mě to bavilo. Když nad tím tak přemýšlím, tak “To se nemělo stát” je takovým mým vnitřním ukazatelem toho, že dokážu zvládnout něco, co jsem si dřív myslel, že nikdy nepůjde. A za tuhle zkušenost jsem klukům moc vděčnej. Ztráta a bolest, která je s ní spojená, můžou na první pohled působit banálně, ale ne všechno dobrý nebo důležitý musí být nutně složitý. Všichni jsme někoho ztratili. Kamaráda, partnera, rodiče, pejska. Všichni jsme zažili něco, co se nemělo stát. Všichni tenhle pocit známe, a proto jsme se rozhodli rozebrat do detailu něco tak jednoduchýho, jako je lidská emoce smutku a zármutku, a následně se na ni podívat z větší perspektivy. “To se nemělo stát” teda patří všem, který ztratili něco nebo někoho, komu nebo čemu už nikdy nebudou moct nic říct. Vůbec nic. Protože to zkrátka nejde. Všichni, kdo tenhle “banální” pocit znají, ale i přes jeho jednoduchost si s ním nedokážou poradit, můžou najít komfort právě v týhle písničce.

Aktuálně si za svoje poslední EP (ještě v angličtině) v nominaci na Objev roku v Cenách Anděl 2025, jak to na tebe působí a čím si myslíš že to je?

Nominaci na objev roku na Andělech asi pořád ještě vnímám jako nějakou iluzi, ze který se brzo probudím. Já teda drogy neberu, ale představuju si, že takhle nějak to asi funguje. Ne, je to samozřejmě krásný. Udělat něco, za co dostanete vůbec šanci, že vás někdo ocení, je skvělý. Zejména pak v hudbě, kde to uznání hraje strašně velikou a podstatnou roli. Celej proces psaní toho EPka byl ale odměnou sám o sobě. Dělat ho s tak úžasnýma lidma (Jenda Vávra v první linii) bylo kouzelný. Vážím si toho, miluju to, ale zároveň tomu nerozumím, protože mám asi trošku „imposter syndrome“. Když bych ale měl být trošku sobeckej, tak bych asi řekl, že ta nominace je za to, že jsme se zvukem přiblížili světový scéně. Celý to EP vnímám jako srovnatelný se současnou světovou scénou, a to byl vlastně i cíl. Udělat něco, co si poslechnou i lidi mimo ČR, protože to bude postě skvělý. A to se nám, aspoň doufám, povedlo.

Můžeš prozradit něco k tomu novému EP? Na co se můžeme těšit a kdy ho uslyšíme?

Je to moje česká prvotina, takže si myslím, že je na co se těšit. Všechny písničky, který jsme pro tohle album připravili, jsou jiný, než hudba, kterou jsem dělal dřív. A ne nutně jazykem. Troufám si říct, že i zvuk se hodně posunul a je to poloha, ve který jsem nově. Možná proto mě to tolik baví. EPko vyjde 2.5. 2025, takže vlastně už za pár měsíců, což je na jednu stranu super, ale na druhou trošku stresující. Ale dobře to dopadne. Snad.

Chystáš nějaký koncert? Kde tě můžeme vidět? 

Co se koncertů týče, tak v nejbližší době je to určitě završení tour Michala Horáka v Hradci Králové, kde mu zase a naposledy předskočím. Musím říct, že na tenhle gig se těším hodně, protože Praha i Brno bylo byli skvělý a jsem si jistej, že ani Hradec nezklame. Potom samozřejmě chystáme křest českýho EP, kterej bude 30. 5. 2025, a to bude jízda. Budem tam s celou kapelou, budeme hrát všechny český věci úplně poprvý, budeme hrát s backstrackama a obecně to bude hrozně velký. Mám od toho veliký očekávání a fakt se na to moc těším. Pak to bude taky spoustu festivalů a slavností během léta.

Brno – otázka směrem k městu (Jak se líbí město, máš zkušenosti s městem, vystupování v rámci turné MH

Brno je město, který mě vždycky hrozně fascinovalo. Nutno říct, že já jsem v něm snad do 18 vůbec nikdy nebyl, takže jsem vlastně nikdy moc nechápal ten narativ – Brno x Praha. Každopádně Brno mě baví hlavně kulturou. Jejich hudební scéna a obecně to, jak pracujou s uměním, mi přijde inovativní a fresh. Což je něco, co zase tolik měst u nás říct nemůže. Jejich venues jsou moderní, ale zároveň autentický, takže koncerty v Brně byly vždycky za odměnu. Pochopitelně hlavně kvůli lidem, který jsou v Brně teda výborní. Každej koncert, kterej jsem v Brně hrál, byl právě díky lidem příjemnej a moc užitej. Je tam z nich cítit určitá esence, která jak kdyby vytvářela v umělci pocit, že je doma. Což je pocit, ve kterým se strašně dobře a jednoduše tvoří nebo něco předává. Ať už to je, jak chce, tak Brno pro mě vždycky bude mít speciální místo v srdci.

Co tě nabíjí jako introverta? Bereš si energii z fanoušků pod pódiem nebo spíš někde sám

Zase záleží, jak to člověk vnímá, jak jsem vysvětloval u jedný z otázek. Co se tý osobní stránky týče, tak tam je tou největší „nabíječkou“ určitě můj pes. Když se cítím zahlcenej nebo obecně „overwhelmed“, tak jdu se psem do lesa a zregeneruju tam úplně celej. Zároveň je to nějaká fyzická aktivita, což vnímám taky pozitivně. V rámci tý hudební stránky jsou to pak určitě lidi. Nic mě nenabije tolik, jako kydž lidi na koncertě reagujou, zpívají a baví se. To je k nezaplacení. Naopak když to tam není, tak to mě úplně vyčerpá a vysaje. Naštěstí teda můžu říct, že většina koncertů je ten první případ.

Jaký byl tvůj největší osobní životní zlom?

Rozhodně pořízení pejska. Je to něco, co je tak strašně unikátní a speciální, že se na to tak úplně nedá nijak připravit. Což je zase právě možná to, co mě na tom tak baví. Najednou je člověk totiž zodpovědnej za někoho dalšího. Ne jenom za sebe. Já vždycky říkám, že je to jako se starat o miminko, který ale nikdy nevyroste. Což je samozřejmě ještě pro někoho, jako jsem já, kdo je strašně nepraktickej, těžkej úkol, ale zvládáme to (aspoň doufám) skvěle. Dodává mýmu životu nějakej řád a smysl. Vždycky to byla hudba. První místo v žebříčku hodnot priorit. Teď už je to ale Milo, což je za mě krok správným směrem.