Robert Nebřenský: Ta deska je pro mě osobně jedno z dětí

Vedle působení ve Vltavě se prosadil i jako autor divadelní a filmové hudby, herec i spisovatel. Mezi jeho nejosobitější projekty patří sólové album Marx Engels Beatles, které nyní vychází v reedici. Toto jedinečné dílo zaujme svou intelektuální hrou se symboly, jazykem i hudebními styly, a dokazuje Nebřenského mimořádný cit pro absurditu i krásu každodennosti.

Na Facebooku jste vyzvali fanoušky, aby natočili video o tom, co pro ně znamená deska Marx Engels Beatles. Co ta deska znamená pro vás osobně?

Pro mě osobně je to jedno z dětí. Takové to talentované a zlobivé. Pro kapelu je tahle deska určitě důležitým milníkem vývoje. Vzpomínám si, jak jsme se během zkoušení usnesli, že od teď se vše smí. V prvních letech Vltavy jsem totiž věřil, že náš zvuk se musí opírat jen o ty prostředky, s jakými jsme ho uvedli do života. Že má vznikat pouze za pomoci samotných nástrojů a že naší tváří je nepoužívat hlavně žádné efekty a další berličky, že máme znít dřevně a levně, že v tom je nějaká další síla – výsměch ubohosti, jejíž jsme sami tragikomickou součástí.  Proto snad mohlo být to období vzniku „Marx, Engels, Beatles“ nadechnuté pocitem náhle objevené svobody. Místo striktního čistého zvuku jazzové kytary jsem si pořídil opravdovou elektrickou, do výzbroje zařadil zkreslený zvuk a začali jsme využívat samply, což část našeho publika hodnotila jako zradu. Pro jiné jsme se tenkrát stali o trochu normálnější a pochopitelnější kapelou.

M.E.B. byla nominovaná na tehdejšího Anděla. Bylo to podle Vás album, kterým jste se dostali do “širšího” povědomí? Začalo v té době na Vltavu chodit víc lidí? (Já byla prvně na Vltavě v roce 1996 a tehdy jsem měla pocit, že je Vltava kapela, na kterou přijde pokaždé plná Akropole nebo Lucerna Music Bar. A tak je to možná doteď).

Ano, album „Marx, Engels, Beatles“ bylo dost úspěšné, některé skladby se ocitly v rádiích, deska byla nominována na tehdejší českou Grammy (předchůdce dnešních Andělů) jako nejlepší album roku a dostalo se jí i dalších ocenění. Dobové okolnosti byly vůbec dost příznivé. Dá se říct, že tato deska měla výrazně více štěstí než desky předchozí. Návštěvnost koncertů byla ale položkou, která nám šla nahoru rozvážně a vzestup byl daný nejspíš tím, že se lidem naše koncerty líbily a publikum se postupně nabalovalo na základě přímých zážitků. Ale tak tomu bylo od samého začátku. Prostě nám bylo souzeno si tu přízeň fakt odehrát.

Foto: Archiv kapely Vltava

MEB je hudebně hodně pestrá deska, která ale velmi dobře drží pohromadě. Měli jste tehdy nějakého producenta, nebo jste si všechno dělali sami? Jak vlastně jako autor písní snášíte případné zásahy do nich? Dělo se tak tehdy a děje se tak dnes?

V našem případě někdo takový, jako producent stojící mimo kapelu, nikdy nefiguroval. Jako jistou výjimku musím ovšem zmínit světlé momenty spolupráce s Milanem Cimfem ze studia SONO, právě na albu M.E.B., který měl tak zaujatý a inspirativní přístup, že jsme se jím v pojetí nahrávky rádi nechali ovlivnit. Tou dobou byl vlastně dalším členem kapely.  Dosáhnout pro každou píseň na albu zvuku adekvátního pro její osobitý charakter, a přitom udržet vše zvukově pohromadě byl úkol Milana Cimfeho a je jeho zásluhou, že o desce jako o soudržné dnes mluvíte.

A můžete prosím nějak přiblížit ten vklad/přistup Milana Cimfeho, o kterém píšete jako “zaujatý a inspirativní”? 

Zaujatý například tak, že se zúčastňoval našich zkoušek. Jezdil za námi tenkrát až do Kutné Hory, kde jsme si pronajímali prostory. Materiál ze zkoušek si nahrával na diktafon a už v této fázi přemýšlel, jak vše bude natáčet ve studiu. Inspirativní byl pro nás v celkovém přístupu k natáčení. Kdo není zvyklý ve studiu pobývat často, může mít určité problémy. Může být vystrašený, přemotivovaný, zablokovaný. MIlan Cimfe je celkově člověk, který už svojí pouhou přítomností pomáhá takové problémy odstraňovat. Dost jsme se i zasmáli. 

Asi nejoblíbenějších písní z M.E.B. je pro mě Blanokřídlý výtah, pamatuju si, že mě naživo vždycky fascinoval moment, kdy se pasáž po “recitaci" mění v taneční část. Můžete mi prosím o té písničce říct o trochu víc? Vlastně mám pocit, že tou roztančeností je tahle píseň v katalogu Vltavy docela unikát. Možná ještě s finišem skladby Malá mrtvá víla – tam byla chuť na tanec až do rána úplně stejná.

Ano, také na našich vystoupeních si lidé rádi zatančí. Proto máme v repertoáru řadu písní, které tanec bez problémů umožňují. Tančící člověk je mnohem otevřenější a vlastně bezbrannější než pozorně zahloubaný, ostražitý posluchač, takže vůbec netuší, že zatímco se oddává primitivnímu rytmu, jeho mozek absorbuje sugestivní, psychoaktivní text. Píseň Blanokřídlý výtah má tři části, každou v jiném tempu.  Úvodní, kde se hlavní postava svěřuje s bolestí svého života, po ní následuje střední, léčivá a transformační část (to je ona recitace, o které jste mluvila) a píseň vrcholí metafyzickým sněním, jež má být žité, jako realita, kdy očištěný a zachráněný hrdina míří kamsi do lepších, čistých míst vesmíru. Posláním této písně je návod. Je tam uplatněn postup, kdy posluchače táhneme z hlubin kamsi nahoru. Z vězení do svobody. Radek Pastrňák mi po vydání desky řekl, že hudebně je to píseň – vynález.

Když jste zmiňoval Radka Pastrňáka, jakou hudbu jste tehdy, v době natáčení, Marx Engels Beatles, poslouchal? 

V době natáčení už nemůžu poslouchat nic, protože obvykle není čas ani spát, ale pokud myslíte v období před natáčením a během vzniku skladeb na desku M.E.B., tak to byli nejpíš různé cikánské kapely z Maďarska. Jejich vliv ale na desce nenajdete. Kdybych měl říct, co mě hudebně nejvíce ovlivnilo, tak to přesně vědět nebudu. Všechno člověka ovlivňuje, včetně toho, co se mu nelíbí. Úplně nejhlouběji mám vryté budovatelské písně. Třeba “Všichni jsme mladí”. Část titulní písně M.E.B., kde se zpívá “Ať z jícnu Země zazní Yesterday” je hudebně inspirovaná přímo budovatelskými písněmi 50.tých let. Je to téměř citace dobové stupidity.

V jaké sestavě ten koncert odehrajete? Budou s vámi v Akropoli hrát i pánové Průša a Venkrbec?

Kromě zmíněných pánů desku dále natočili Martin Vajgl na bicí nástroje, Martin Štec na basovou kytaru a samozřejmě František Svačina na klávesové nástoje. Koncert však odehrajeme v sestavě, v jaké Vltava existuje dnes: František Svačina – klávesové nástroje, Tomáš Uhlík - basová kytara, Ondřej Pomajsl - bicí, Ondřej Klímek - saxofony a flétna a já vám budu zpívat a hrát na kytaru. Zcela mimořádně budeme mít také hosta. Bude jím vokální sextet „Skety“.

Jak vznikla Holčičina hnízda? Z té jsem vždycky měla dojem výrazně experimentálního kousku, měla jiný zvuk než ostatní písničky z desky.

Zvuk je takový, aby píseň zněla jako skutečná taneční věc a chápu, že vedle jiných našich skladeb může působit, jako zjevení odjinud. Aranžmá vzniklo lehce. Jsou tam jen čtyři, stále se opakující akordy a aranžérské zadání, na kterém jsme se hned shodli, bylo jasné: Písnička má co nejvíce a trochu psychedelicky tančit.

Zajíc a koza: mívala jsem ráda větu “už musí jít” a “mít stejně jiné úkoly”, což jsme pak s kamarády často říkali v různých nepadnoucích situacích. Ta písnička má na Vltavu možná až nezvykle “čitelný” text, pamatujete si, kdy vás napadl?

Ano, tato bajka pojednává o vztahové lásce a je inspirovaná čínským horoskopem. Jsem Zajíc a v době vzniku písně jsem žil s Kozou.

Marx Engels Beatles: brali jste tu písničku někdy jako svého druhu politickou, nebo jste si prostě jen užívali kombinaci a představu absurdního momentu, kdy se potkají Marx, Engels, Gott, Husák a Beatles?

Ta písnička je politická. Je to hořce ironický protestsong, který o sobě ví, že je zbytečný. V tom je ten jeho největší protest.  Dříve jsem si myslel, že píseň je o generacích vyrostlých v komunismu, ale dnes to vypadá, že to je konstanta a čekání v našem mentálním skanzenu pokračuje. Ten, řekněme „rytmus“ nejenže kulhá (my říkáme ryrytmusmus) a přetrvává, ale existuje nově v dalších lidech, kteří se sem narodili. Panuje u nás nepochopitelné marno.

Proto „já čekám v Ćechách“?

Ano, bohužel je to stále aktuální. Při dobrém zhodnocení však může tato naše zkušenost přinést nečekaně kvalitní vyústění. Možná již brzo pochopíme, v čem tkví ta naše „země zaslíbená“! Pobyt zde nám totiž přímo vnucuje duchovní východiska.

Jak jste tehdy přišli na píseň Mayn rue plats? Kde jste na ni narazil?

Slyšel jsem ji poprvé na desce „Streets of Gold“ skupiny „Klezmorim“. Na první poslech mě ohromně zasáhla. 

Všechno prohrát, jít a pohoda/prohra může muži mnoho dát: Dokážete předem odhadnout, který verš/slogan bude naživo dobře fungovat? Mám pocit, že tenhle si lidi říkají dodnes.

Řekl bych, že to neumím a ani mě to nezajímá. Dokonce mám pocit, že to přímo nemám dělat. Ve zkušebně s kapelou se takové představy občas objevují, ale nikam nás nevedou. Fungovat musí stejně nakonec všechno. To všechno ale nikdy není pro všechny. Pro všechny je vždycky jenom něco a úplně pro všechny zas není vlastně nic. To víte, že toužím po odezvě. Nejjistější cestou k ní je ale psát v první řadě pro sebe.

Když tady tak vyjmenovávám písně z desky – existuje nějaká, jejíž citace vás unavuje? Vzpomínám si na Petra Marka z Midi Lidí, který říká, jak ho otravuje, když k němu někdo přijde a zeptá se ho, jestli rád vaří.

To všechno patří k povolání. Také otázky, již stokrát položené. Člověk, který má vydržet, musí v sobě časem najít speciální noblesu.

Martin Cyrner