RADŮZA: Nebe je odemčené

K nahrání druhého disku kompletu Nebe je odemčené, jenž nese název Nezhasínej, již Radůza přizvala další muzikanty. Spolu s Josefem Štěpánkem si zahráli s Milošem Dvořáčkem (bicí), Janem Steinsdorferem (klavír, klávesy) a Janem Lstibůrkem (basová kytara). Duet Dobrý lidi nazpívala s legendou českého bluegrassu Robertem Křesťanem. Vzdávají v něm hold všem lidem, kteří umějí podat pomocnou ruku, jak to mnohokrát zažila i sama Radůza.

Radůzo, je to tak, že dvojalbum Nebe je odemčené je po textařské stránce vaším nejotevřenějším počinem?

Vlastně jde o upřímný, místy až syrový deník posledních tří let mého života. Na albu uslyšíte písničky inspirované domácí výukou mých dětí, například Leif Ericsson – rozverná skladba o objevení Ameriky, či české verze písní, které ráda zpívám s přáteli, jako jsou Za Jordán nebo srbská Zatočme se v kole.

Proč je z původně plánovaného alba dvojalbum?

Původně jsem chtěla desku natočit sama a živě, jenže potom přišel lockdown a přestalo se koncertovat. Rozhodla jsem se tedy, že album nahraju ve studiu a pozvu ke spolupráci a konzultaci dlouholetého spolupracovníka Pepu Štěpánka. Začali jsme hrát a já si uvědomila, že je to v duu lepší. Navrhla jsem, abychom to natočili spolu. První cédéčko Kerosin jsme tedy nahráli ve dvou živě ve studiu. Seděli jsme naproti sobě a nahrávali. Když jsem ze studia vylezla, říkala jsem si, že konečně budu mít chvilku klid. Jenže za pár dnů jsem napsala dvě nové písničky a za týden zavolala Josefovi s tím, že natočíme ještě jedno cédéčko a vydám to jako dvojalbum. Druhé album jsem nakonec natočila s celou kapelou, takže první deska je taková intimní a druhá zvukově bohatší.

Jde o koncepční projekt?

Původně jsem zamýšlela vrátit se k solitérnímu písničkářství. Myslela jsem si, že jsem to zčásti dodržela, což by znamenalo, že album koncept nemá. Jenže když jsem si dvojalbum pustila, zjistila jsem, že koncepční je. Je to vlastně můj deník.

A o čem je?

Je to osobní výpověď o tom, co jsem v posledních třech letech prožila se svými dětmi. Není to moc veselé, ale končí to nadějeplně. A ta naděje je i to, co svým posluchačům chci předávat.

Co vás potkalo?

Mám za sebou několik smutných let. Museli jsme se odstěhovat z Kladna, z domu, ve kterém se děti narodily. Teď bydlíme v Berouně a moc se nám tam líbí. To stěhování bylo nicméně velmi těžké.

V lockdownu jsem také přišla o práci, musela jsem změnit povolání a živila jsem nás dva roky jako brašnářka. Přišli jsme o spoustu věcí, ale já si řekla, že nad tím nebudu plakat a raději se budu radovat z toho, co nám zůstalo.

Blíží se prázdniny. Kam s dětmi ráda jezdíte?

Mým nejoblíbenějším místem jsou Lužické hory, kde bydlel můj tatínek. Tam jezdíme pořád, máme to tam rádi všichni. Jinak jsme nomádi, takže na dovolenou s dětmi jedeme pokaždé někam jinam.

Máte cestovatelské sny?

Máme tři velké sny. Chtěli bychom jet na Island, do Kanady a taky „k tomu moři, co ho zabil Chuck Norris“, jak říkají z legrace děti. Myslí tím Mrtvé.

Jaké vlastně bylo vaše dětství?

Vzpomínky na dětství, kterých je hodně, jsem již sepsala v knížce Čáp nejni kondor. Tu úplně první vzpomínku mám ještě jako miminko. Vzpomínám, jak jsme přijeli k dědovi a babičce. Máma mě držela v náručí a já viděla krajku peřinky, ve které jsem byla zavinutá, a dívala jsem se na dvě obrovské mořské ulity, co měli děda s babičkou vystavené ve výklenku nad dveřmi. Nemohla jsem tehdy pochopit, co to je. A další vzpomínka je na vůni z otevřeného ohně, ta mě omámila už v dětství.

Vy prý střílíte z luku… lukostřelba není úplně běžný koníček. Jak jste se k tomu dostala?

Před několika lety jsem s dětmi šla na výstavu Tutanchamon, kde byly vystaveny repliky předmětů, které se našly v jeho hrobce. A mezi jinými věcmi tam bylo také lukostřelecké vybavení. Já na něj tehdy koukala a říkala jsem si: „Vždyť jsi vždycky chtěla střílet z luku, proč to neuděláš? Na co čekáš? Až z tebe bude mumie?“ A pak jsem hned po návratu domů našla lukostřelecký klub a začala jsem střílet. Od té doby mě to nepustilo. Je to krásný koníček a děláme s dětmi 3D i tradiční lukostřelbu. Navíc je kolem ní parta výborných lidí, přátel. Je to skvělý sport i zábava.

Radůzo, o čem sníte?

Sním si o velké louce – někde v Lužických či Jizerských horách. Že si nechám postavit srub a přestěhuji se tam.  Ale to se zatím nestane. Budu spokojená, když budeme všichni zdraví. Pokud je člověk zdravý, tak už se dá zvládnout úplně všechno.

Vladan Drvota