Petr Janda: Když slyším dobrou muziku, usmívám se

Byla jasná věc, že si k narozeninám nadělíte sólové album?

Jasné to bylo teprve ve chvíli, kdy mi zavolali lidé z vydavatelství Supraphon a řekli, jestli bych nechtěl k osmdesátinám nahrát sólovou desku, že by o ni měli zájem. Já jim na to řekl, že bych samozřejmě chtěl, protože rád skládám, rád píšu texty a rád nahrávám. Proces vzniku celého alba mě prostě hrozně baví.

Koncerty jsou také fajn, ale desky se nahrávají méně často, a proto je to skvělé. Když jde navíc o sólovou desku, na které se mohou střídat různí hosté, to je teprve něco.

Je to už vaše třetí sólová deska. I ty předcházející vyšly u tak výjimečné příležitosti, jakou bylo v případě aktuálního alba vaše životní jubileum?

U prvních dvou jsem o tom tolik nepřemýšlel. Vlastně jsem ani moc nespekuloval o jejich obsahu. Teprve u třetí jsem si řekl, že ji musím udělat naprosto odlišně od těch, které jsem dosud natočil. Věděl jsem, že použiju žánry, které jsem předtím nikdy nepoužil, že to bude prostě jiná deska.

Na prvním sólovém albu Co je dobrý a co zlý z roku 1998 je poprockový hit Jsem tak línej. Bylo povedené a bylo písničkové. Druhé album Jednou jó, jednou né z roku 2008 až tak povedené nebylo. S odstupem času ho vnímám jako dost rozhárané, nemělo žádnou pevnou linku. Z nové desky jsem zatím nadšený, ale připouštím, že od ní dosud nemám potřebný odstup. Za půl roku budu moudřejší.

Jste členem skupiny Olympic, které jste vtiskl svým autorským rukopisem a samozřejmě pěveckým výrazem jasný sound. Jak moc těžké bylo se s tímto vědomím pouštět do natáčení sólové desky a přát si, aby byla odlišná od toho, co jste dosud nahrál?

Už jenom tím, že si vezmete do doprovodné kapely jiné hráče, získáte jiný zvuk. Kdybych svou desku nahrával s kluky z Olympiku, určitě bych se z jeho zvuku nevymanil. Vzal jsem si i jiného koproducenta, Lukáše Pavlíka, který jinak hraje na bicí v kapele Chinaski a je o dvě generace mladší než já. Třetím krokem, jak se odpoutat od zvuku, který má Olympic, bylo pozvat si řadu různých hostů. Kromě toho jsem se snažil skladby skládat s tím, že nejsou určeny pro Olympic.

Proč se album jmenuje Asi se mi nebude chtít?

Je to obraz mé duše, věc, o které neustále přemýšlím. Mám tu dvě malé děti a až přijde čas odejít, asi se mi opravdu nebude chtít. Přemýšlím o tom docela často, říkám si, jak to všechno bude. Mám celkem čtyři dcery a snažím se je zajistit tak, aby do budoucna nestrádaly. Ty dvě malé obzvlášť. Když jsem desku začal tvořit a neměl ještě k titulní písni text, měl jsem už vymyšlené, že se bude jmenovat Asi se mi nebude chtít. A také jsem věděl, že to bude titulní písnička.

Věděl jsem rovněž, že na desce bude skladba Mladej kmet, kterou pro mě Ondřej Fencl složil už před pěti lety. Je v ní obrat …najdu si nový slunce... Strašně mě baví, takže když se podíváte na obal desky, stojím pod sluníčkem, které na mě mlhavě svítí. Hledám nové slunce.

Původně ta píseň vznikla už k mým pětasedmdesátinám, takže se v ní zpívalo o pětasedmdesáti letech. Já si teď musel text upravit o těch pět let.

Máte z té desky radost?

Rozhodně. Věřím tomu, že patří k těm, které když si za pár let pustím, budu se usmívat. Když slyším dobrou muziku, usmívám se. Když slyším blbou hudbu, mračím se.

Kolik let jste ve svém životě strávil s hudbou?

Maminka říkala, že když jsem byl v kolébce, zpívala mi. Ona zpívala pořád, zvláště ráda měla opery a často zpívala árie z nich. Když jsem pak byl větší, zeptal jsem se jí, proč nezpívá v Národním divadle, když zpívá tak krásně. A ona mi na to řekla, že má slabý hlas a nebylo by ji slyšet.

V pěti letech jsem dělal konkurz do sboru ke Kulínskému a byl jsem přijat. Zpíval jsem tam asi dva roky. V devíti jsem vzal do ruky housle, později přišel rokenrol, takže vlastně můžu říct, že jsem strávil s muzikou celý život.

Ten požitek z ní se mi těžko popisuje, protože je abstraktní, nedá se ani ochutnat, ani změřit, ani nadýchat. Je to dar, který buď člověk má, anebo nemá. Když se tím ještě živím, co víc si přát.

Zanevřel jste někdy na muziku?

Nevzpomínám si. Muzika mě vždycky bavila. Někdy mě až dojímá. Když je například ta filmová dobře napsaná a v daný okamžik ideálně dokresluje děj na plátně, dokáže mě to rozbrečet. Nic jiného na mě takhle silně nepůsobí. Jsem šťastný, že ji můžu dělat.

Kdy jste napsal svou první písničku?

Napsal jsem ji ještě jako houslista, bylo mi dvanáct třináct let. Byla to taková etuda.

Kdy jste založil svou první kapelu?

Nedá se tomu říkat kapela, ale když jsem jako kluk začínal hrát na kytaru, měl jsem spolužáka, jenž hrál na harmoniku. Založili jsme duo. Vzali jsme pak nástroje do pražské Grébovky, že si tam zahrajeme, ale nemohli jsme je doladit. Nějak nám to nešlo dohromady, doteď nechápu proč. Tenkrát jsem ještě muzice tak nerozuměl, mohlo mi být tak čtrnáct let.

Na gymplu jsem měl spolužáka kytaristu. Zase jsme udělali duo a hráli na školních besídkách, na chmelu a podobně. První kapelu jsem ale založil v asi osmnácti letech s Pavlem Chrastinou a Jeňýkem Pacákem. Z ní se později vlastně vylíhnul Olympic.

Co byste dělal, kdyby hudba nebyla?

Dokážu si to jasně představit. Vždycky jsem byl šikovný. Dva roky po maturitě jsem se doučoval spojovým mechanikem a tu práci jsem dělal asi rok a půl. Docela mě to bavilo, rozuměl jsem tomu. Klidně bych ji dělal dál. Ačkoli i v ní jsem měl vyšší ambice. Říkal jsem si, že si udělám nějakou školu a chtěl jsem pak jít do výzkumu. Mohl bych ale být třeba i lékař, chirurg. Byl jsem manuálně hodně zručný. Mohl bych dělat kde co. Ale muzika naštěstí je a já u ní, zaplaťpánbůh, zůstal.

Vladan Drvota