KRYŠTOF BARTOŠ: PŘIJDU A HRAJU!

Kryštof Bartoš (1992) mi při našem setkání okamžitě vysvětlil: Nikdy jsem nestál o slávu a povrchní popularitu. Nechci být profesionální celebritou. Divadlo jsem studoval, abych ho mohl hrát svobodně a s nadhledem. Na mých preferencích a radosti, kterou ze své divadelní práce mám, se po úspěchu v televizi nezměnilo nic. A i o tom jsme si povídali v našem rozhovoru.

Kryštofe, vy jste byl vesnické dítě, které vyrůstalo ve mlýně na samotě u lesa?

Ten mlýn, kde jsem strávil idylické dětství, patří naší rodině z máminy strany už od roku 1856, kdy získal svou současnou klasicistní podobu. Je to krásný, velký dům na polosamotě na okraji Drásova.

Kdy jste zjistil, že existuje divadlo?

Velký vliv na mě měla babička, která byla učitelkou českého jazyka a literatury. Babička a máma mě literárně kultivovaly už od útlého věku, kdy jsem četl spoustu skvělých knih a poezie, i když jsem na to byl možná ještě příliš mladý a nezralý. Babička byla také ochotnická herečka, už jsem ji sice nezažil hrát, ale nějaký vztah k divadlu tam jejím vlivem vznikal. Dalším a asi rozhodujícím momentem byly recitační soutěže.

První činohru jste viděl v Brně?

Myslím, že první činohra, kterou jsem viděl, byla Nora v Divadle v 7 a půl. Později na mě silně zapůsobily inscenace Vladimíra Morávka v Huse na provázku, kde jsem poprvé vnímal divadlo jako svébytné umění a zázrak. Byly to pro mě obrovské zážitky, zejména Sto roků kobry podle Dostojevského románů. Viděl jsem všechny části a úplně mě to očarovalo!

Do dramatického kroužku jste nechodil?

Konkurzem jsem se dostal do Studia Dům, což bylo amatérské divadlo pro teenegery ve věku od patnácti do dvaceti let, které založila režisérka Eva Tálská.

Herectví jste hned nestudoval, došel jste k němu až pořádnou oklikou.

Po gymnáziu jsem se dostal na Masarykovu univerzitu na Katedru psychologie, ale vydržel jsem tam jen dva semestry. Byl jsem dost bídný student. Navíc mě deptalo, že když jsem šel se spolužáky do hospody, všichni si objednali kakao, zatímco já už vypil třetí pivo. Studentský život jsem si zkrátka představoval úplně jinak. V těch osmnácti jsem si ještě nedokázal vybrat svou životní dráhu.

Raději jste odešel za svou dívkou do Německa.

To bylo veliké dobrodružství a škola života. Často si říkám, že to pravděpodobně zůstane tím nejzajímavějším, co jsem kdy udělal a zažil. Každý den přinášel nečekané výzvy a zážitky.

Pracoval jste v loděnicích, to musela být náročná práce.

Práce v přístavech v Hamburku a Brémách byla podobná logistickým centrům, které najdete i tady. Občas to bylo zajímavější, když jsme skutečně pracovali na lodích. Byl jsem jediný Evropan mezi samými občany Kazachstánu, Maroka a Turecka. Německy tam skoro nikdo nemluvil. Začátky byly dost těžké. Po nocích jsem plakal a chtěl se vrátit. Každý týden jsem babičce napsal dopis o tom, jak je to náročné a že nevím, jestli vydržím. Co mě ale nakonec udrželo, byla nutnost vydělat si peníze a hrdost, že to zvládnu a uživím sebe i svou přítelkyni.

Po návratu do Prahy jste už měl jasno?

Do Prahy jsme se vrátili s Jane, mou tehdejší německou přítelkyní, s batohem na zádech, bez peněz a stopem. Ani v přístavu jsem nevydělával tolik, abychom mohli něco ušetřit. Neměli jsme žádný plán, co dál.

Čím jste se tehdy živil?

Různými pracemi – stavěl jsem a boural stánky na vánočních trzích na náměstí Republiky. Jednou jsem dokonce usnul ve stoje a stánek, který jsem demontoval, na mě spadl. Bylo to dost hrozné. Během studií na DAMU jsem dlouho pracoval jako noční recepční v apartmánech Prague Residence. Studium na DAMU pro mě bylo naprosto zásadní. Naučil jsem se tam brát život a práci zodpovědněji, umět na sobě zapracovat, když je to potřeba, a hlavně se nevzdávat. Vždy být aktivní a hledat nové cesty. Ale musím konstatovat, že je to opravdu tvrdá škola.

Co se dělo po absolventském představení?

To je asi nejvíc stresující moment v životě mladého herce – když končíte školu a přemýšlíte, co bude dál. Jestli vůbec přijde něco zajímavého. Mě to naštěstí minulo, protože si mě vyhlédla Jana Slouková, tehdejší umělecká šéfka Klicperova divadla v Hradci Králové. Už od října ve čtvrťáku jsem věděl, že půjdu do Hradce. Z našeho ročníku jsem takovou nabídku dostal jako první, takže jsem byl úplně v klidu.

Když se řekne Devadesátky, co vám jako první naskočí?

Devadesátky převrátily mou hereckou kariéru naruby. Seriál se objevil mezi dvěma apokalypsami – covidem a válkou na Ukrajině. V tom období, kdy to vypadalo, že budeme chvíli bez pohromy, odvysílali Devadesátky a najednou o nich všichni mluvili. Média začala šílet, a než jsem se nadál, zařadili mě do škatulky „profesionální celebrita“. Myslel jsem, že vím, co obnáší showbyznys, ale teď už z vlastní zkušenosti vím, že být celebritou není nic pro mě. Raději to přenechám lidem, kteří po slávě touží. Nikdy jsem o ni nestál. Chci být především divadelní herec. Všechny projevy „velké slávy“ jsou totiž ve finále strašně nepříjemné. Myslím, že jsem se tomu tlaku zatím docela statečně ubránil.

Vedle jiných divadel hrajete i v Huse na provázku.

Pro mě je „Provázek“ nejkrásnější divadelní dům, co znám. Mám k němu silný citový vztah už i tím, že jsem tam poprvé uviděl divadlo jako takové! Spolupráce s Janem Mikuláškem na inscenaci Chazarský slovník pro mě byla dost zásadní. Je to splněný sen a zároveň vždy můžu navštívit i rodinu v Drásově. Jestli lze touhle cestou poslat do vesmíru nějaké přání, tak chci v Divadle Husa na provázku zase zkoušet.

V Činoherním studiu Ústí nad Labem vás Michal Hába nedávno obsadil do titulní role Ibsenova Peer Gynta, za což jste se letos dostal do širších nominací na cenu Thálie.

Je to moje dosud nejsilnější role, nejen herecky, ale i osobnostně. Peer žije podle „trollího“ motta: Buď sám pro sebe, a to ti stačí… Dal jsem do něj hodně ze sebe, tuhle stránku své osobnosti vytěžil, zakonzervoval – a část z ní nechal za sebou. Peer Gynt je pro mě obnažení duše i těla – a to doslova. Nikdy jsem se do zkoušení nevrhnul tak jako tady. Těžké pro mě bylo nasměrovat příval energie tak, aby nebyla destruktivní – s Michalem jsme se o některých věcech i strašně pohádali.

Víte, za co jsem opravdu vděčný? Že dokážu skloubit to, co mě uživí, s tím, co miluji. Díky příležitostem v televizi mám možnost pracovat s Hábou klidně i zadarmo. Za zkoušení inscenace Jako lvi aneb Sestup a vzestup pana B. jsem se koneckonců vzdal honoráře, abychom mohli nakoupit scénografii a kostýmy. Beru to trochu jako odpustky, že v televizi někdy točím věci, kvůli kterým jsem Divadelní fakultu studovat nemusel. Šel jsem tam, abych dělal dobré divadlo. A právě Michal Hába vám dá bez skrupulí všechno to, co si myslí o světě i o vás. Přesně trefil, co mě na divadle vždy nejvíc přitahovalo.