KOMENTÁŘ: Řeší si Brno sochami s falickou tematikou svůj napoleonský komplex?

Před budovou Nejvyššího správního soudu nese tíhu spravedlnosti stejnojmenná socha Brňany přezdívaná jako exekutor s pračkou nebo Náčelník z Přeletu nad kukaččím hnízdem, pisoáry či vagíny evokují lidem tři bronzové kužely na Dominikánském náměstí, Lysohlávky nebo trifidy vidí v soše Hrachovina na Mendlově náměstí.

Stranou nelze ponechat ani ty s falickou tematikou. O černém časostroji v podobě nábojnice inspirovaného pověstí o ubránění města před Švédy se nejčastěji mluví jako o brněnském falusu, jezdecká socha Jošta Lucemburského z podhledu připomíná pánský rozkrok, oděn není svatý Kryštof dočasně umístěný před Mahenovým divadlem ani malý Mozart před budovou Reduty na Zelňáku.

Že by si jimi Brno řešilo svůj napoleonský komplex a postupným přidáváním mužství se snažilo vyrovnat s tím, že nese název středního rodu? To Brno.

Například nahota malého hudebníka, který v Redutě koncertoval jako jedenáctileté zázračné dítě, symbolizuje jeho touhu po svobodě. Právě v tom je umění ošemetné. Na jedné straně stojí záměr, na straně druhé jeho uchopení veřejností.

A nutno podotknout, že nepochopených počinů dnes věhlasných umělců historie poznala nespočet. V roce 1729 zazněly poprvé v Lipsku tóny Matoušových pašijí, za které Johann Sebastian Bach uznání sklidil až 79 let po svém skonu v sále berlínské Singakademie. Jedenáct let po smrti začala stoupat sláva Vincenta van Gogha, dobovou kritikou byla odmítnuta i většina děl Augusta Rodina. A výčet by mohl být mnohem delší. Proto těžko soudit, zda příští generace nebudou brněnské skulptury považovat za vrchol umění své doby.

Ostatně, ještě před svým vznikem byla pařížskými intelektuály posměšně přezdívaná velkou děravou žirafou slavná Eiffelova věž. Ta má nyní dokonce svůj vlastní svátek, který připadá na poslední březnový den. Kdo ví, možná budeme jednou v Brně slavit svátek černého penisu nebo exekutora s pračkou.

Minimálně vzhledem k tomu, na kolik jejich instalace vyšly, by si to díla zasloužila. V roce 2010 si orloj vyžádal investici 12 milionů korun a socha Spravedlnosti 3,7 milionů, za sochu Jošta město z kasy v roce 2015 vydalo necelých sedm milionů korun, kužely na Dominikánském náměstí stály před dvěma lety více než 8 milionů.

Kvalita si zkrátka žádá své, a to i v historickém kontextu. Traduje se například, že Michelangelo Buonarroti inkasoval za sochu Davida více než jeho současník Leonardo da Vinci vydělal za celý svůj život. V tomto ohledu má Brno v porovnání s renesanční Florencií ještě štěstí.

Štěstí také je, že v jihomoravské metropoli nemají ambice stavět sochy k poctě současných známých osobností. Jinak by to mohlo dopadnout ještě hůře než v Ostravě, kde je trnem v oku místních i rodiny zpěvačky Věry Špinarové její bronzová plastika od Davida Moješčíka.

Ztvárnit nábojnici podobnou mužskému přirození není až takový přešlap, zaměnit za něj ale například některého z brněnských rodáků by už bylo na pováženou. A nutno podotknout, že při současném brněnském trendu, by se to klidně mohlo stát.