Jaromír Švejdík & Letní kapela. Až písničky samy přijdou
Letní kapela vznikla jako parta kamarádů, kteří spolu hrají jen pro vlastní zábavu. Kdy se to zlomilo a začali jste to brát vážně?
Ano, je to tak. I ten název tak vznikl – že to bude jen nezávazné letní hraní u táboráku. Pak nás občas někdo požádal, abychom někde zahráli – na vernisáži nebo na nějaké lokální akci, například k příležitosti opravy nějaké kapličky... Většinou jsme také tehdy hráli jen v nějaké menší sestavě – ve třech, ve čtyřech... Na tom, že se to celé změnilo, má velký podíl kamarád Pavel Horník, který už před dvaceti lety založil krajový fenomén – Rychlebské stezky. To je dnes už evropsky známá záležitost, areál pro bikery, free stylové trasy v lese, prostě adrenalin. S kamarády tam taky jezdíme, takže jsme mu slíbili, že mu na oslavě 20. výročí založení zahrajeme. Poprvé jsme dali dohromady větší sestavu, s bicími a klávesami, a zahráli takový průřez těmi „mými“ repertoáry – písničky od Priessnitz, Umakartu, Bombers, Kafka Bandu, ty ze spolupráce s Václavem Neckářem a podobně. A pak jsme najednou začali dostávat pozvání i jinam a dál. Do té doby jsme si vážně mysleli, že budeme jen regionální kapela. A že budeme hrát jen přes léto, nebo od jara do podzimu, protože přes zimu už tam léta nebývám a standardně žiju v Praze. Pak ale přišel covid a uvízl jsem tam déle. Takže jsme měli hodně času na zkoušení a začaly postupně vznikat nové písničky, které pak vyšly na první desce. I proto jsou takové melancholické, hodně se v nich vzpomíná, často mě napadaly, když jsem chodil na procházky se psem.
Čím se od nich liší ty současné, které nyní vycházejí na druhém albu Jako pes?
Jsou jiné. Kapela se mezitím hodně sehrála. Známe se leta, víme, co od sebe můžeme očekávat, víme, jak spolupracovat. I sestava se usadila – od počátku jsme si řekli, že v ní budou striktně jeseničáci, aby nikdo nemusel dojíždět a mohli jsme se sejít, kdykoli si zavoláme. Nakonec jsme udělali jednu výjimku – klávesák Vojta je ze Šumperka, což je ale nedaleko. Je to sice drobný problém, protože Šumperk a Jeseník jsou něco jako Pardubice a Hradec nebo jako Valmez a Vsetín, ale tolerujeme mu to, a Vojta k nám zapadl. Tím, jak to všechno šlo snadno a rychle, mohli jsme se na druhém albu hodně posunout.
V čem je tedy podle tebe nové album dál nebo jiné, než jeho předchůdce?
Debut vznikal za covidu rychle a bezstarostně. Nová deska Jako pes je, myslím, promyšlenější. Máme za sebou řadu koncertů i zkušenosti ze studia, kde už umíme lépe spolupracovat, a mnohé písničky měly čas vyzrát a usadit se. Ty nejstarší, třeba hned otvírák Jako pes už jsou staré pět let. A i ty nejmladší, jako je singl Noční jízda, už existují pár měsíců. Nejvíc mě těší, že ty písničky spolu fungují a album jako celek dává dohromady smysl. Jsem totiž ještě z generace, která má ráda alba, jsou pro mě víc než singly. Takže se vždy snažím, aby tam byla nějaká „červená nit“ něco, co jednotlivé písničky propojuje.
Jako s producentem jste opět nahrávali s Dušanem Neuwerthem. Dovedeš si ještě představit, že byste to dělali s někým jiným?
Já rozhodně ne! (smích) Kluci možná i ano, ale já jsem už bez něj jak bezruký. Beru ho jako takového skrytého člena Letní kapely, i s tvorbou nám hodně pomáhá. Rozhodně není jenom producent. Dobře to bylo vidět na písničkách pro Václava Neckáře. Bez něj by prostě byly jiné, vždycky tam dodal nějaký riff nebo vyhrávku nebo jiný zdánlivý detail, ale teprve pak to dostalo finální podobu. Takže si to opravdu bez Dušana už neumím představit. A vlastně by se mi už ani nechtělo měnit tak významného a důležitého spolupracovníka.
Vnímáš u sebe jako u autora nějaký vývoj v textech?
Na prvním albu jsem hodně vycházel ze svých kořenů, třeba z toho, co mi vyprávěl táta. Možná tam bylo trochu i nějaké usebraní nebo životní bilancování. Na nové desce jsem se, myslím, vrátil k tomu, jak jsem byl vždycky zvyklý psát, ať už pro Umakart nebo pro Priessnitz. Tedy být, pokud možno co nejvíc civilní. Je to taková zpráva o tom, jak komunikuji se světem, že nejsem jen někde zavřený, ať už na chalupě nebo v ateliéru. Po skončení covidu jsme se zas všichni vrátili do svých zrychlených životů, a to jsem tam chtěl nějak zachytit. Třeba tak tři, čtyři skladby na Jako pes jsou výsledkem pozorování z balkonu mého pražského bytu v Bubenči. Vrací se mi tam i můj celoživotní rozpor člověka z venkova, který si i po letech těžko zvyká na život ve městě, kde nikdy nebude doma. A je tam i to, že mě trochu schizofrenně baví oboje – venkov i Praha. A třeba singl Noční jízda – to je moje vzpomínka na devadesátky, na to, když jsme s kapelou poprvé vyráželi z Jeseníků někam dál, po republice po klubech. A konkrétně v tomhle případě, když jsme jeli poprvé hrát na „Západ“, do Vídně. Je v tom ten pocit svobody.
Máš texty potřebu „vysedět“ anebo spíš jen čekáš, až tě něco napadne?
My jsme původně mysleli, že album vyjde až příští rok na jaře, ale manažerka Vendulka nám zavelela, že je potřeba, aby vyšlo ještě letos. To pak je člověk rád, že pracuje průběžně, a může začít prohledávat šuplíky a vracet se k rozdělaným nápadům. Protože dělat pod tlakem se mi neosvědčilo. Vlastně už léta se snažíme nic moc neplánovat a do ničeho se nenutit. Bývaly doby, kdy jsme šli do studia a měli připravenou jen část a hodně jsme tam experimentovali, improvizovali a jamovali, a i texty jsem třeba dopisoval až tam. Ale čím jsem starší, tím víc se snažím to už nedělat. Plánovat – tady uděláme album a tady budu malovat komiks – se samozřejmě dá, ale obvykle se to pak stejně nějak zhroutí. Dnes už radši čekám, až ty písničky samy přijdou. A samozřejmě se občas stane, že zrovna nepřicházejí. I proto je dobrá kontinuální práce. Manažerka by samozřejmě ráda slyšela, že další deska bude třeba už za dva roky, ale obávám se, že to nehrozí.
Antonín Kocábek