Ivan Lupták: „Na dětství se většinou vzpomíná hezky“

Vedle filmové a televizní práce je Ivan Lupták aktivní také na divadelní scéně. Téměř deset let byl členem stálého souboru Divadla Na zábradlí, nyní ho lze vidět v představeních Cabaretu Calembour i ve dvou nových inscenacích Švandova divadla a také se objevil v novém nastudování Othella pro Letní shakespearovské slavnosti. Od roku 2021 spolupracuje se Supraphonem, pro který postupně načetl audioknihy s povídkami Josefa Lady, Karla Čapka, Jaroslava Haška i Bohumila Hrabala. Díky zajímavé barvě hlasu a schopnosti vtáhnout posluchače do děje patří mezi oblíbené interprety mluveného slova.

V loňském roce vydal u nakladatelství Prostor svůj debutový román Pan Bůh a paní Bohová mají krizi. Stal se jedním z nejúspěšnějších knižních debutů poslední doby. Tato hořce vtipná a zároveň dojemná kniha o hledání dospělosti a cesty k sobě samému nyní vychází také jako audiokniha v produkci Supraphonu. Při této příležitosti jsme Ivanovi položili několik otázek.

Ivane, věděl jste od začátku, čemu svůj debutový román zasvětíte?

Nevěděl. Jeho námět vznikal poměrně dlouho. Na základě příruček pro začínající spisovatele, které jsem si přečetl, jsem došel k hlavnímu cíli, totiž psát o tom, co jsem sám zažil. Postupně jsem došel k tomu, že chci vystihnout dětství kluka, který vyrůstá v komplikované rodině, jeho dospívání, hledání identity a zapadnutí do společnosti, do světa kolem. A také vyrovnávání se se smrtí blízkých lidí. Zpočátku jsem netušil, kam bude příběh směřovat. Třeba rok a půl jsem tohoto vnitřního trilobita vyhrabával, pak jsem ho očišťoval a vyšlo z něj toto.

Je kniha autobiografická?

Ne stoprocentně, ale do jisté míry ano. V knize jsem hodně vycházel z vlastních zkušeností.

Příběh se odehrává převážně v devadesátých letech, končí na začátku nového milénia. Vzpomínáte na devadesátky v dobrém?

Byl jsem dítě a na dětství se většinou vzpomíná hezky. Nejinak je tomu u mě. Volné chvíle jsem trávil s kamarády venku na kladenském sídlišti, ta doba byla hodně svobodná. Nikdo mě moc nekontroloval, v kolik přijdu domů.

K čemu v knize slouží intermezza s Bohem a paní Bohovou?

Mezihry slouží jako odpočinek mezi jednotlivými kapitolami z přítomnosti. Šlo mi taky o přesáhnutí postav rodičů, aby kniha nebyla jen o nich. Zároveň je to narážka na to, že dítě považuje mámu s tátou za své bohy.

Hrdina si už jako malý uvědomuje, že je jiný než vrstevníci. Měl jste to stejně?

Asi ano, ale myslím si, že touhu zkusit si máminy šminky a nalíčit se má spousta kluků.

Knížka má skvělé ohlasy. Motivují vás k další tvorbě?

Rozhodně. V zápřahu mi však psaní moc nejde, potřebuji mít větší prostor k přemýšlení. Samozřejmě se musím i uživit a knížka se tak docela naplánovat nedá. Snažím se proto tyto dva směry vyrovnávat. Od listopadu do ledna budu zkoušet novou hru. Od září navíc vyučuji herectví na vyšší odborné škole, což mě ohromně baví.

A jak došlo k audioknižní verzi?

Už při prvních jednáních o knize s nakladatelstvím Prostor bylo jasné, že by po roce mohla vzniknout i audiokniha. Po krátkém zvažování jsem dospěl k tomu, že bych si ji měl načíst sám — koneckonců, kdo jiný? (směje se)

Volba Supraphonu pak byla naprosto přirozená. Velmi rád spolupracuji s jejich týmem, který umí vytvořit příjemnou a tvůrčí atmosféru, ve které se cítím dobře. Audiokniha právě vychází a věřím, že potěší všechny, kdo na čtení nemají tolik času.