Ilona Svobodová vzpomíná na Petra Skoumala

Ilono, jak vzpomínáte na Petra jako na muzikanta?

I když Petr většinu písniček složil už před sametovou revolucí, většina jich je přenosná i do dnešní doby. Byl prostě úžasný a geniální, protože to pořád i po tolika letech dál funguje.

Komponoval doma?

Petr miloval vážnou hudbu. Vždycky mě potěšilo, když jsem přišla po představení z divadla a on seděl u klavíru a hrál třeba Haydna nebo Chopina a měl dobrou náladu. Byly to až magicky krásný noční chvilky, kdy jsme si k té hudbě popíjeli vínko a byli šťastní…  Ale když skládal a nahrával, byl ve svém studiu, které jsme měli v podkroví. Takže odpověď je ano. Petr často a soustředěně pracoval doma.

Existuje písnička, kterou napsal pro vás?

Myslím si, že to je ta Narodíme se jen jednou – taková ta smutná, jak chceme spolu ležet pod tím kamenem… (usmívá se).

Petr Skoumal byl velmi úspěšný v tvorbě pro děti. Vzpomínáte si, jakým způsobem odlišoval tvorbu pro dospělé od skládání písniček speciálně pro malé posluchače?

Myslím si, že to úplně neodlišoval, proto ty písničky fungují úplně na všechny. S Petrem jsme nesnášeli, když se ve tvorbě pro děti interpreti pitvoří nebo dokonce šišlají, a to jenom proto, že jsou jim jen tři nebo čtyři roky. Ale děti naštěstí nejsou blbý a není potřeba se jim lacině podbízet! Pokud tedy Petr ty písničky psal tak, že mohou potěšit i dospělé, což teda myslím, že můžeme všichni potvrdit, je to prostě tak správně!

V některých písničkách jste i zpívala.

Pamatuji si, že Petr často chtěl, abych zpívala druhý hlas. A i když jsem vystudovala na konzervatoři hudebně dramatický obor, tak zase tolik zpívání nevyhledávám. A Petr, který měl absolutní sluch, mě navíc vždycky dost potrápil. To byly jediný chvíle, kdy jsme se hádali a rozváděli… (směje se). Teďka, už to říkám s humorem, ale on byl opravdu hodně náročný na všechny své spolupracovníky bez výjimky.

A kde bral inspiraci?

To, že miloval dětský svět a jeho hravou fantazii, se v písních slyšitelně odráží. A tím, že měl dobré texty od Pavla Šruta, Emanuela Frynty Jirky Dědečka a Honzy Vodňanského nebo Zdeňka Svěráka, se jejich kvalita posilovala a vznikalo takové svébytné „hraní si v písničkách“. Pro něj i pro děti.

Je mezi těmi dětskými písničkami nějaká, kterou máte raději než ostatní?

Asi to budou ty z prvního alba určeného dětem Kdyby prase mělo křídla. Třeba Kolik je na světě očí dětí. No a pak ty písničky, které jsme nahrávali s našimi kamarády, jako jsou třeba Břéťa Rychlík nebo Arnošt Goldflam a mnoho dalších.

A která vás zaujala z těch pro dospělé?

Z toho „starého“ období, kdy byl ještě ve dvojici s Honzou Vodňanským, jsou to určitě Maršálové a potom jsem měla hrozně ráda z doby sametové revoluce Neopouštěj nás svatý Václave.

Kde jste se s Petrem Skoumalem vlastně seznámili?

Potkávali jsme se již před mnoha lety v dnešním Švandově divadle, dříve se jmenovalo Realistické divadlo a po revoluci Labyrint, kde jsem byla v angažmá a Petr tam často dělával scénickou hudbu. V té době jsme měli na repertoáru i představení, která byla cenzurou zakazována. A v jedné z takových inscenací Petr dokonce hrál svoje písničky přímo z jeviště a hudebně to celé provázel. Do publika chodili často zakázaný lidi, disidenti. Takže policie to tam hodně hlídala a nikdy jsme nevěděli, zda ten večer budeme hrát. Ale o to více potom vynikla krásná atmosféra pospolitosti. Tahle revoluční doba konce osmdesátých a začátku devadesátých let nás velice sblížila… A tam v těch časech si se mnou Petr Skoumal začal (usmívá se).

Vladan Drvota