Daniel a Jan: mladí talentovaní hudebníci

Danieli, vaše předchozí nahrávka sonát Eugèna Ysaÿe vzbudila velkou pozornost. Jaký byl teď, při realizaci nové nahrávky, přechod k repertoáru české hudby 20. století? Cítil jste při nahrávání rozdílné technické či interpretační požadavky?

České hudbě 20. století se již nějaký pátek snažím věnovat. Kdysi mě pan profesor Štraus seznámil s poměrně neznámou Partitou pro sólové housle Klementa Slavického. Ta pro mě tehdy sloužila jako pomyslný úvod do české hudby 20. století, kterou jsem si díky Slavickému a později i Luboši Fišerovi naprosto zamiloval. Předpoklady pro interpretaci jsou zde samozřejmě naprosto odlišné. Ysaӱe byl technicky daleko komplikovanější, přece jen jsem na to byl sám – tentokrát jsem měl ještě Jana Schulmeistera. Myslím, že hudba skladatelů, jako jsou Martinů, Suk či přímo Fišer, by měla být studována u nás, v Čechách. Vnést do ní trochu české krve je dle mého názoru nezbytnost. My jsme měli to neuvěřitelné štěstí, že jsme mohli na všem pracovat s panem profesorem Ivanem Štrausem. Velmi rád mu věnuji převážnou část úspěchu, jelikož si myslím, že by nás to nikdo nenaučil lépe. Byl například dokonce u vzniku skladby Ruce Luboše Fišera, kterou s ním diskutoval, korigoval, premiéroval, a následně mu sonáta byla Fišerem věnována. Je pro mě ohromnou ctí, že jsme měli možnost na této nahrávce s panem profesorem spolupracovat.

Jane, vaše ocenění na The Cliburn Junior Competition ukazuje na vaši technickou brilanci. Jak jste tuto zkušenost využil při práci na českém repertoáru, který má odlišnou poetiku a hudební jazyk?

Ocenění v Dallasu pro mě bylo důležitým potvrzením, že technicky zvládám i velmi náročný repertoár. Přesto je nutné říci, že technika je jen jedním z mnoha aspektů interpretace. Skutečný umělecký přesah přichází až s hlubokým porozuměním hudbě samotné. Nemyslím si, že by tato moje soutěžní zkušenost měla zásadní vliv na práci na konkrétním českém repertoáru. Každá hudba, česká i zahraniční, má svá specifika a jedinečnost a ke každému autorovi je nutno přistupovat individuálně a s respektem. Například Čtyři kusy pro housle a klavír od Josefa Suka mají svoji charakteristickou poetiku, danou právě českým naturelem. Je v ní obrovská hloubka, citlivost, často i určitá zdrženlivost, která ale skrývá silné emoce. Martinů je zase zcela specifický svojí nápaditou rytmikou a hravostí. U všech skladatelů, nejenom českých, je pro mě důležité, aby jejich hudba zněla ryze a opravdově, a právě to se snažím hledat a předávat dál.

Danieli, Česká rapsodie Bohuslava Martinů je mimořádně náročná skladba, která byla napsána pro legendárního houslistu Fritze Kreislera. Co bylo pro vás při jejím studiu největší výzvou? Jak jste k ní přistupoval?

Česká rapsodie skutečně není jednoduchou kompozicí. Rozhodně bych si však nedovolil říci, že se jedná o technicky nejnáročnější skladbu celého alba. Jistě – čelili jsme s Janem mnohým překážkám, už jen sejít se ke konci je velký úspěch pro všechny zúčastněné (směje se). Na rytmické oříšky byl však Martinů odborníkem, a troufám si říct, že je to například v jeho 1. sonátě mnohem komplikovanější. Jeho hudební jazyk je ale natolik atypický a atraktivní, že to za ty hodiny práce bez pochyb stálo.

 Jane, Sonáta č. 1 Bohuslava Martinů je známa jazzovými a impresionistickými prvky. Jak jste jako klavírista přistupoval k její stylové rozmanitosti? Jak se vám hrálo v dialogu s houslemi?

První sonáta mě nadchla právě svou stylovou různorodostí. Vnímal jsem ji jako výzvu pohybovat se mezi dvěma světy, které spolu přirozeně komunikují. V impresionistických pasážích ve 2. větě jsem chtěl co nejvíce podtrhnout jejich volnost a barevnost co nejjemnějším odstíněním dynamiky. V jazzových prvcích jsem si naopak užíval rytmickou energii, hravost a vtip. Spolupráce s Danielem byla pro nás oba naprosto přirozená. Martinů nás oba staví do rovnocenné pozice. Hledali jsme společné tempo, dýchání i výraz – a myslím, že právě ta naše vzájemná symbióza umožnila sonátě výborně vyznít.

Fišerova sonáta Ruce je dílo s hlubokým dramatickým a symbolickým nábojem. Danieli, jaké emoce či příběh jste se snažil při její interpretaci vyjádřit? Vnímáte ji jako čistě hudební, nebo i jako narativní kompozici?

V tomto případě se jedná skutečně o jednu z mých oblíbených skladeb tohoto druhu. Moc často se nehrává, a jsem rád, že jsme s Janem Schulmeisterem jedni z mála, kteří Fišerovým Rukám věnovali místo na svém albu. Mám velmi blízko ke svému panu profesoru Štrausovi, proto zcela přirozeně i k této skladbě. Je plná kontrastů a neuvěřitelně působivých motivů, díky kterým mám při každém předvedení husí kůži. Atmosféra je v tomto případě slovy skutečně nepopsatelná. Budu moc rád, když se mi v budoucnu dostane dostatek příležitostí poslat jeho hudbu daleko do světa. Zaslouží si to. Tato nahrávka je tím nejlepším prvním krokem kupředu.

Spolupráce mezi houslistou a klavíristou vyžaduje dokonalou souhru. Jane, jak se vám daří s Danielem Matejčou hledat rovnováhu mezi sólistickou virtuozitou a komorním muzikantstvím?

Oba si vážíme komorní podstaty hudby a zároveň respektujeme prostor pro sólistickou virtuozitu. Hledali jsme rovnováhu mezi těmito dvěma polohami a snažili jsme se, aby naše hra nebyla pouze technicky precizní, ale především živá a upřímná.

 A jak jste se vlastně poznali?

Jan Schulmeister: S Danem jsme se poznali před pěti lety, když jsme se potkali ve finále mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga 2020. Po finálovém večeru následovalo turné po jižních Čechách, kde jsme sdíleli stejný hotelový pokoj. Od začátku jsme si výborně rozuměli, a tehdy vznikla myšlenka na společnou spolupráci.

Daniel Matejča: Tenkrát také vznikl nápad, že bychom se někdy mohli spolu přihlásit do komorní kategorie soutěže Concertino Praga. Tak se i stalo, a díky vítězství v roce 2023 teď vydáváme tohle krásné album. Zahráli jsme spolu množství nádherných koncertů a můžu s klidným svědomím říct, že Jan je jeden z nejlepších klavíristů, se kterými jsem kdy spolupracoval.