Anna Beata Háblová – mezi architekturou a poezií

Háblová je architektka, básnířka, esejistka i slam poetka, která se nebojí spojovat zdánlivě nespojitelné světy. Na kontě má oceněnou knihu Města zdí, sbírky poezie Ventilky či O mé závislosti nikomu neřeknu, a také úspěšnou esejistickou knihu Nemísta měst nebo román Směna. Ať už stojí u rýsovacího prkna, na pódiu, nebo u psacího stolu, jedno je jisté: vždycky hledá způsoby, jak ukázat, že město není jen kulisa, ale živý organismus, který se nás dotýká mnohem víc, než si připouštíme.

Proč tě fascinuje utopie v architektuře?

Vždycky mě fascinovaly utopistické architektonické projekty a návrhy, i když velké ideje s cílem vytvořit lepší svět skoro nikdy nedopadly dobře. Snahy vyřešit velké problémy lidstva jedním jednoduchým řešením jako by byly skokem do propasti.

Jak hodnotíš vývoj konceptu obchodních center od jeho počátku?

Už když se podívám na to, proč a jak vznikla idea obchodních center, je tato zákonitost zřetelná. Na začátku té myšlenky byl vídeňský architekt Victor Gruen … Vznikly tím kolosy obklopené velkými plochami parkovišť, od kterých si pozdější developeři odřezali všechny funkce s nádechem komunitních aktivit, a tento model kopírovali už jen jako nástroj k vydělávání peněz.

Co pro tebe znamená veřejný prostor?

Veřejný prostor je trenažer kompromisů a chytrých řešení. Auta potřebujeme, ale není nutné mít z veřejného prostoru parkoviště. … Mám ráda rodiče s kočárky, protože pohyb městem nesmí být jak úniková hra. Mám ráda děti, … zamilované páry ploužící se večerem. … Veřejný prostor nás učí demokracii. Učí nás potkávat lidi, kteří nepatří do naší zájmové skupiny. … Umět vyjít ze své konformity, to lze závidět.

Co jsou pro tebe "nemísta měst"?

V té knize zkoumám město z úhlů, které nejsou na první pohled lákavé ani hezké – z perspektivy zarostlých břehů, zchátralých továren, skládek odpadu, prázdných míst, dálničních sjezdů nebo virtuality. Některá nemísta vznikají nekoncepční výstavbou, jiná jen tím, že chybí důvod, aby se v nich člověk zastavil. Některá nás dráždí a odrazují, v jiných nacházíme únik před předvídatelností veřejného prostoru.

Kde se ve městě cítíš nejvíc doma?

Nejvíc se do mě otiskly Hradčany a dlouhou dobu se mi po nich i stýskalo, ale čím jsem starší, tím víc oceňuji souznění města a přírody, což se Klánovicím obzvlášť daří. (aktuální domov - pozn.red.)

Jak jsi strukturovala knihu „Nemísta měst“?

Kniha je zároveň žánrovým experimentem – odborné texty kombinuji s povídkami, které mají čtenáře vtáhnout i emocemi.

Jak spolu u tebe souvisejí poezie a architektura?

Poezie je pro mě „jmenovatelem téměř všeho“, co dělám. V architektuře i textech pracuji s rytmem, prostorem a příběhem; mluvím o architektuře příběhů a příbězích architektury.

Proč jsi napsala román Směna a o čem je?

Chtěla jsem popsat křehkou rovnováhu mezi uměleckou ambicí a existenční nutností. Hrdinka balancuje mezi pokladnou v supermarketu a vlastní tvorbou; kniha řeší, kdy a jak dokážeme změnit trajektorii svého života.

Hrdinka tvého debutového románu Směna ve své práci pokladní trpí, ubíjí ji všední rutina i prostředí supermarketu. Co jí pomůže?

Pomůže jí přestat upínat se k tomu, o čem si myslela, že by pro ni bylo nejlepší. Máme představy, se kterými jdeme po své cestě, po nějaké životní čáře. Ale každá čára je složená z jednotlivých bodů a na každém tom bodě se můžeme zastavit a vydat se úplně jiným směrem.

Pravidelně píšeš básně pro veřejný prostor. Všímáš si tohoto jevu i v zahraničí?

Písmo je sice jednou ze základních forem streetartu, ale poezii v sobě téměř nikdy neobsahuje. Bývají to buď podpisy writerů, prohlášení, hejty, v lepším případě citáty. Nebo to jsou zvěsti ulice, Street messages, jak svoji knihu o streetartu nazval Nicholas Ganz.