Aleš Háma: dostal jsem pochvalu

Putování s oslem je název knihy, kterou napsali Miloslav Šimek společně s Josefem Fouskem a vyšla poprvé v roce 1994.

Aleši, jaký máte k Šimkovi a Fouskovi vztah?

S Josefem Fouskem se znal můj tatínek. Já se naopak díky Hance Šimkové, se kterou jsme před lety moderovali Snídani s Novou, seznámil se Slávkem Šimkem. S Hankou jsme si rozuměli, dělali jsme tu práci rádi, a při té příležitosti jsme spolu trávili dost času. Díky tomu jsem se dostal do jejich rodiny. Poznal jsem se s její maminkou a samozřejmě i se Slávkem, který mi vždycky s nadsázkou říkal, že vypadám jako ruský hokejista Bobrov.

Musím říct, že mě fascinovaly historky a příběhy jejich rodiny, stejně tak Hančiny příběhy o tom, jak ji Slávek vychovával. Věřím, že se nebude zlobit, když to prozradím, ale když se jednou v sedmnácti letech Slávka zeptala, jestli může jít do kina, odpověděl jí, že už tam přece jednou byla. Řekl bych, že byl poměrně despotický, nicméně jeho nadhled a smysl pro humor byly všudypřítomné, dokonce i v poměrně komplikovaných životních situacích.

S mým kolegou Jakubem Wehrenbergerem jsme byli pozvání na oslavu Slávkových narozenin. Dlouho jsme se přemýšleli, co mu dáme, a nakonec jsme se rozhodli, že napíšeme povídku o tom, jak jsme vystupovali na narozeninách Miloslava Šimka.

Jak to dopadlo?

Byl z ní nadšený. Říkal, že je to přesně ono, měl z ní radost. I jeho pozdější parťáci Luděk Sobota a Jirka Krampol nám říkali, že jsme přesně trefili styl, který měl rád.

Navštívil jsem ho také na jeho chalupě, o které se v knize Putování s oslem zmiňuje. Bylo to v roce 2001, byla to zastávka na svatební cestě po republice, kterou jsme podnikli s mou manželkou. Prožili jsme tam moc krásný den. Vzpomínky na Slávka jsou veskrze pozitivní.

Vaše povídka po Slávka Šimka byla pochválena. Jak se vy díváte na ty jeho, respektive na ty, na nichž se se svými kolegy podílel?

Jako dítě jsem míval dost angíny a zůstával jsem často doma. Měli jsme kazetu, tuším, že to byl Návštěvní den, a ještě další kazetu s povídkami. Pouštěl jsem si je pořád dokola, čili mohu s klidným svědomím říct, že to pro mě byl základ mého dospívání, základ vzdělání.

Zajímavé je, že můj syn poslouchal Šimkovy povídky v patnácti letech s kamarády na prvních mejdanech a měli je hrozně rádi. Takže když dnes někam jedeme s rodinou, pouštíme si ty povídky nebo scénky v autě.

Napsal jste ještě nějakou další povídku?

Nenapsal, a už vůbec ne ve stylu Šimka a spol. Zajímavé je, že ty povídky byly takový fenomén, že jich od různých lidí Šimek a jeho kolegové dostávali stovky. Lidé se je snažili napodobit a mnozí si mysleli, že jsou dostatečně dobří na to, aby jim je mohli poslat s přáním, aby je při svých představeních přečetli. Mnohdy to samozřejmě byly výtvory dost nepodařené či přímo zběsilé.

Slávek to navíc neměl moc rád. Vadilo mu, že někdo vstupuje do jejich žánru. O to cennější byla pochvala, kterou jsme s Jakubem za naši povídku dostali. V psaní povídek jsme nepokračovali. Považovali jsme to za takový milý solitérní počin k narozeninám.

Kdy jste se seznámil s knihou Putování s oslem?

Četl jsem ji kdysi dávno, ale blíže jsem se k ní dostal díky Hance Šimkové a jejímu vyprávění o tom, co Slávek a Josef Fousek při svém putování prožívali. Vyprávěla mi to ona, jednou i Slávek. Asi dva roky poté jsem si tu knihu půjčil od jednoho kamaráda a zaujala mě tak, že jsem mu ji, jak už to tak bývá, nevrátil. Mám ji ale doma, Jaromile, takže kdybys chtěl, můžu ti ji vrátit. A moc se ti za to omlouvám. Beru to ale recipročně, protože mám mezi známými mnoho svých knih. 

Čím vás zaujala?

Vezmu to trochu zeširoka. Ve svém životě mám vše, po čem jsem toužil. Zažil jsem i nádherné chvíle běžné svobody, kdy jsem potkal kamarády, oni mi řekli, že jdou na pivo, a já šel s nimi, zůstal do večera a potom dorazil domů. Byla to svoboda mládí, kdy jsem neměl žádné povinnosti.

Přestože jsem se jí musel později z různých důvodů trochu vzdát, například kvůli rodině a podobně, neustále jsem jí fascinován. A našel jsem ji v té knize. Pro mě je to taková česká verze filmu Easy Rider. Česká road movie, která není na Harleyích, ale s oslem.

Objevil jste v knize Putování s oslem místa, která jste sám toužil navštívit?

Určitě, ostatně knihy a umělecká díla jsou mi poměrně častou inspirací k cestování. Několik míst z knihy jsem poměrně dobře znal, zejména Klatovsko, Prachaticko nebo Javorník. Jsou v ní ale i místa, na nichž jsem v životě nebyl. Pár jsem jich už navštívil a další mě čekají.

Jak náročné je načíst audioknihu?

Asi záleží na tom, o jaký jde žánr. Podstatné ale je, aby na to byl čas a aby při tom byla vnitřní pohoda. Je téměř vědecky prokázáno, že když čtete více než čtyři hodiny, přestáváte se pak už soustředit. Náročné to tedy pochopitelně bylo. Knihu jsme načetli na tři frekvence. Režisér Alan Piskač, od kterého mi přišla na tu práci nabídka, byl navíc velmi empatický. Mimochodem, vůbec si nedokážu představit, a v tom jsem trochu neprofesionální, že bych četl pro audioknihu něco, co mě nebaví nebo nezajímá.

Mé poděkování také směřuje k rodině Miloslava Šimka, protože od ní přišel návrh, abych se načtení audioknihy ujal. Je to pro mě velká pocta.

Jste typ člověka, který rád tráví čas v přírodě?

Stoprocentně. Mám to štěstí, že si většinou práci, kterou dostávám, a že je poměrně pestrá, mohu plánovat podle svého času. Vím, že někdy nemohu něco udělat, protože prostě jedu na ryby, na chalupu, s kamarádem na vodu, anebo na čtyři dny úplně sám někam do lesa. Čas strávený sám se sebou, a ještě v přírodě, je duševní hygiena.

Ve svých padesáti letech jsem zjistil, že čas na odpočinek je stejně důležitý jako čas pro rodinu a práci. Bez něho to nejde.

Poznáváte také rád svět?

Ano, velice rád. Jsem vlastně poměrně světoběžník. Měl jsem to štěstí, že jsem pro Českou televizi vytvořil dva dokumenty S karavanem po Česku. Díky nim jsem za dvě léta projel skoro celou republiku. Jezdíme hodně s divadlem, jezdím moderovat a jezdili jsme po Čechách i s rodiči. Republiku tedy docela znám, nicméně i kdybych už nikdy nesměl vyjet do zahraničí, je tu stále co vidět. Naše země je nesmírně pestrá, nabízí mnoho skvělých zákoutí i památek, také míst, o nichž člověk neměl tušení, že existují.

Zahraničí mě ale láká také. Hned v lednu 1990 jsem si za své kapesné koupil zájezd do Vídně, abych viděl, jak to na tom Západě vypadá. Měl jsem jenom krabičku startek a dvacet šilinků, jinak nic. A od té doby se snažím jezdit, jak to jen jde.

Cesty, které jsem si vysnil, ať už jde o Aljašku, Yukon, Skotsko, Peru nebo třeba Chile, už jsem absolvoval. Pořád je přitom hodně míst, na která bych rád zajel. Mimochodem, teď mám v hledáčku něco, co je úplně u nosu. Německo. V srpnu jsem byl na mistrovství Evropy v atletice v Mnichově, což je nádherné město. A takových je v Německu celá řada. Mnohá jsou dokonce přímo vázána na naší historii. Tam se teď chystám.

Jste moderátor, herec, zpěvák. U nás se ale v umělecké branži taková univerzálnost moc nenosí. Jak na to hledíte?

Říkáte to úplně přesně. V téhle zemi je ustálené rčení Devatero řemesel, desátá bída. Já na to ale hledím tak, že každá má profese je přínosem pro tu druhou. Divadlem si tříbím mysl moderátorskou, všechny pocity prolínám do muziky a nebojím se ani takzvaně pokleslejších žánrů. Mluvím o muzikálech. V mnoha jsem účinkoval a stále účinkuju, není to pro mě nic hanlivého.

Všechno dohromady dává hmotu, a to jsem já. Někdy v ní jenom převažuje jedna barva, ať už divadelní, moderátorská, muzikálová nebo hudební. Je to tak, jak to život přinese. Víte, mám obrovské štěstí, a nikdy za to nepřestanu děkovat Bohu, že dostávám nabídky. Znám tolik talentovaných lidí, kteří by si je zasloužili, ale jim nepřišly. I proto jsem za ně opravdu vděčný.

 (Sup)