Šimon Bilina: hudba je pro mě jako deník pocitů

O vnitřních proměnách, tvořivém tichu i o tom, jaké to je svléknout se před publikem až na dřeň, jsme si povídali právě teď – v momentě, kdy pro něj hudba přestala být jen vedlejší cestou a stala se směrem, kterým skutečně chce jít.

Hudba ti teď zabírá víc prostoru než herectví. Co se v tobě zlomilo, že ses začal naplno věnovat právě jí?

Jsou to fáze, ktéré se různě přelévají. Učím se jim nevadit, a nechat to vše hezky plynout.

Tvoje texty působí hodně osobně a niterně. Vybavuješ si moment, kdy jsi poprvé cítil, že hudba je pro tebe způsob, jak ventilovat svoje emoce a myšlenky?

To je velká otázka, nad kterou přemýšlím často. V hudbě je trend vnímat jí jako zábavu – entertainment. Neříkám, že je to špatně, je spíš jinde. Když zpívám, tak oslavuju život. Nebo boha, přírodu,.. (každej má toho svého) a z toho pak cítím tolik radosti, že se někdy až zalykám (smích). Nicméně se opravdu nebráním zábavě a už plánuju pár singlů v tomto duchu.

V jedné ze svých skladeb zpíváš „mlčet, abys slyšel“. Vnímáš ticho jako tvůrčí prostor, nebo spíš jako vnitřní výkřik, který se přetaví do písně?

Jen když se doopravdy ponoříme do hlubokého klidu, tak můžeme doopravdy slyšet ostatní lidi, co říkají za slova, naše blízké, nebo třeba Planetu Zemi.

Tvoje hudba má až spirituální rovinu, občas připomíná vnitřní cestu nebo rituál. Máš při skládání nějaké vlastní rituály, nebo to přichází intuitivně?

Jsme tu na Zemi, abychom se učili. Hudba je pro mě jako deník pocitů. Tím, že písničku uděláme a vydáme, v člověku se uvolní obrovskej prostor. Rád si před koncertem zajdu na jógu, do lesa anebo se projdu v daném městě, ale nemám to nijak striktně.

Jak moc se herectví propsalo do tvé hudby? Působíš hodně autenticky, ale zároveň jako bys každou písní vyprávěl příběh.

Když se píše píseň, tak se člověk vrací k nějaké situaci v minulosti a prožívá jí znovu. V tom je herectví podobné. Jde o malé detaily, které leckdy někomu mohou uniknout. Umělec vykope ty pocity z pomyslného hrobu a prožívá je znovu. V tom je to náročné, ale zároveň nevyhnutelné až léčivé.

Zaznamenal jsi od svých fanoušků nebo kolegů překvapení, že ses vydal hudební cestou? Jak na to tvé okolí reagovalo?

Většina to ještě neví (smích), ale vídám opravdu víc a víc kolegů z branže, kteří chodí na naše koncerty a mám z toho velkou radost

Naživo působí tvoje vystoupení hodně syrově, skoro jako bys odkládal všechny masky. Jak důležitý je pro tebe kontakt s publikem?

Je pro mě zásadní, abychom byli v jedné rovině. Aby se nikdo nad nikým nepovyšoval a opačně. Proto mám občas problém s vyvýšeným podiem. Pokud tomu situace dovolí, tak se snažím vždy tuto prostorovou vyvýšenost narušit a být lidem co nejblíže.

Jelikož jsme v Brně, neunikl mi v posledním projektu Robin Schenk, který je brněnský rodák, a i člen souboru Městského divadla v Brně. Jak vaše spolupráce na novém projektu Hej horo divoká vznikala a jak se k vám přidal Richard Autner?

Richard Autner je na Slovensku vycházející hvězda, jeho životní postoj, charakter,
a lidskost je mi blízká. To stejné s Robinem Schenkem, který je takovým potměšilým géniem z Brna. Slyší tóny, které leckomu zůstávají utajené, a umí je poskládat do nádherných tvarů. Krom jeho hudební kariéry a čerstvě vydaného alba Paladins & Tyrans je autorem hudby k mimořdnému muzikálu 9 Křížů v MdB.

Co teď chystáš dál, hudebně i osobně, máš nějaký připravovaný projekt, na který se můžeme těšit?

Založili jsme platformu Ubuntu, se kterou fungujeme nejen jako kapela, ale pořádáme i různé typy akcí: festival Oslava života, moje sestra Šárka Bilinová zas povede workshopy pro ty, kdo se chtějí naučit malovat, či zdokonalit, ale i různé druhy koncertů, které se vrací ke starým obyčejům. Těžko se to popisuje, tohle musíte zažít. A o to jde, o zážitky. Nic moc jiného si do hrobu nevezmete. Připravuju krom toho spoustu singlů, duetů i alb. První album – Severní – vyjde na podzim.

Připravil: Martin Cyrner