Reklama
reklama

Od režisérů nejraději nakupuji

Krásnou herečku Pavlu Vitázkovou můžete spatřit na prknech brněnského Městského divadla již patnáctým rokem. Brněnská rodačka a patriotka kromě hraní v divadle miluje výlety po naší vlasti, zajímá se o památky, a přestože by se života ve městě nevzdala, příroda ji nabíjí. „Nejšťastnější jsem, když zanořím ruce do hnoje a vynořím je až večer,“ směje se. V současnosti ji můžete vídat také v televizním seriálu První krok, kde hraje trochu namyšlenou učitelku tance. „Je skvělé, že jsme konečně natočili seriál pro mladé,“ pochvaluje si usměvavá herečka, pro niž je divadlo především koníček a teprve pak práce. 

Na obrazovky se po třech letech od natáčení konečně dostal seriál z prostředí umělecké školy První krok, v němž hrajete učitelku tance. Díváte se?

 

Já jsem ten seriál vlastně vůbec neviděla a neměla jsem ani představu o tom, jaké to bude. Teď jsem se ze sentimentality dívala na dva díly a byla jsem opravdu překvapená. Za ty tři roky od natáčení to v něčem zestárlo, například písničky z hitparád už nejsou aktuální, ale pro puberťáky a mladé lidi je to hrozně dobrá věc.

 

Takže jste spokojená?

 

Mám dobré ohlasy právě od těch čtrnácti, šestnáctiletých dětí. Myslím si, že u nás je původní tvorba pro ně ošizená. Žádné taneční filmy, filmů z prostředí školy je také malinko, takže jsou pak hotoví z amerických tanečních a hudebních filmů, jako třeba Muzikály ze střední nebo Let’s dance. Seriály se točí jen pro dospěláky a já pak zjišťuji, že osmileté děti mají jako hit Ordinaci. To mi připadá smutné a myslím, že by se dětem mělo věnovat víc pozornosti.

 

Dlouho jste byla blond, nedávno jste se proměnila v brunetu. Nezastesklo se vám po blond vlasech, když jste se v nich v seriálu viděla?

 

Mně ne, já jsem úplně spokojená, ale zdá se, že mému muži ano. Protože ten mě vždycky vidí na nějaké fotce nebo v tom seriálu a říká: „Blondýna moje!“ Tak nevím, ale ke změně barvy se zatím opravdu nechystám.

 

V televizi jste známá i z jiných divácky oblíbených seriálů – Redakce, Ordinace v růžové zahradě, naposledy Cesty domů. Baví vás točit seriály?

 

Baví, jinak bych do toho nešla. I když to s sebou obvykle nese nějaké další věci – například přijdu na rok o domov a podobně, ale člověk nemá být „připosranej“. Naštěstí nejsem nucená dělat práci, která by mě nebavila, takže vždy, když se k něčemu takovému schylovalo, jsem se na to strašně těšila. Třeba právě na Cesty domů s režisérem Adamcem, který se hercům věnuje, vzdělává je a nešetří nikoho, ať mu je šestnáct nebo sedmdesát.

 

Žádný další seriál se momentálně nerýsuje?

 

Seriál ne, ale doufám, že bych přes prázdniny měla točit jeden televizní film, na což se opravdu moc těším, protože zatím jsem takových příležitostí mnoho neměla. Ale víc neprozradím. Jsem pověrčivá, tak nemůžu.

 

Jako malá jste prý vůbec nechtěla být herečkou. Jak jste se k herectví tedy dostala?

 

Jako malá jsem měla touhu, ale později jsem to považovala za naprosto nereálnou věc. Tancovala jsem, dělala si taneční projekty, ale o herectví nemohla být ani řeč! V patnácti jsem se zakoktávala, špatně vyslovovala a měla špatnou dikci. Ale nakonec se to tak nějak semlelo a jako tanečnice jsem nastoupila do West Side Story, kde si mě všiml režisér Zdeněk Černín a nabídl mi spolupráci. A od té doby jsem začala hrát.

 

Máte angažmá v Městském divadle v Brně. V čem vás Brňané mohou v současné době vidět?

 

Tento rok jsem měla dvě premiéry a obě pro mě byly naprosto výjimečné. Sešla jsem se totiž s režisérskými osobnostmi. Jak já říkám: Jsou režiséři, u kterých nakupujete, a režiséři, u kterých prodáváte. Tady jsem jenom nakupovala.

 

Co to znamená?

 

U těch, co nakupujete, nakoupíte zkušenosti a nové věci, vzdělávají vás dál, pracují s vámi... Ti, u kterých prodáváte, jsou takoví aranžéři davů a musíte prodávat ty zkušenosti, které jste nakoupili u těch vzdělávacích pánů (nebo dam) režisérů.

 

Letos jste tedy jen nakupovala. A u koho?

 

Konečně se mi poštěstilo pracovat hlouběji s panem ředitelem Stanislavem Mošou na představení Výkřiky do tmy. Se Standou jsem dělala víc věcí, ale nikdy ne v takhle velké roli, takže to byl pro mě opravdu zážitek. Druhým představením je Cid, kterého jsem dělala s Romanem Polákem, nejlepším slovenským režisérem, který existuje (smích). Hraji infantku a všichni říkají, že je to moje nejlepší role. Nechápu to, protože se u toho vůbec nenadřu. Ale to tak bývá, že když vám role sedne, tak to není dřina. Horší je, když se s rolí nepotkám, což se mi třeba stává v komediálních věcech. Nejsem „kominda“.

 

Máte nějakou postavu, kterou máte obzvlášť ráda? Ztotožňujete se s rolemi?

 

Já se nikdy nesnažím stát se těmi postavami, ale ty postavy se stanou mnou. Prostě neumím být jiná, než jsem já. Takže z každé postavy udělám trochu sebe. Setkala jsem se ale se třemi rolemi, které pro mě byly úplně zásadní, a to byla Alžběta anglická ve hře Marie Stuartovna,  Olivie ve Večeru tříkrálovém a infantka kastilská v Cidovi. Teď si vlastně uvědomuji, že všechny tři byly panovnice a z královského rodu. Asi mi zkrátka sedí to velké divadlo.

 

A mimo divadelní prkna? Také se stylizujete do královny?

 

To byste mě měla vidět doma! V teplákách a od bláta, nikdo by mě nepoznal.

 

Herectví je náročné – psychicky, fyzicky i časově. Jak se odreagováváte?

 

Pro mě herectví není náročné, v tom asi nejsem úplně typická. Herectví je pro mě odreagování a koníček. Sama sobě dám víc práce v normálním životě, abych se sebou vydržela. Když mám práci a ta práce je dobrá, je to pro mě ventil a do divadla si chodím odpočinout. Jinak mě opravdu hodně nabíjí příroda a potřebuji zvířata. Takže tíhnu k různým rančům, hájenkám, místům, kde jsou ohrady s koňmi, lítají tam děti a psi, králíci, slepice...

 

Bydlíte v Útěchově, vlastně na kraji Brna. Nejste městský typ?

 

Jsem tak napůl. Potřebuji jít do města, do nákupních center třeba nakoupit hadříky, ale pak zase rychle, rychle k nám na samotu.

 

Váš manžel Dušan Vitázek má také angažmá v MDB. Poznali jste se tady?

 

Ano, ale ještě tu nebyl v angažmá. Hrál jen jednu roli, Bergera ve Vlasech, a končil školu. Pak jsem ho viděla ještě v bratislavských Vlasech, ale hlavně v Nocích letmé lásky od Jany Janěkové, a to bylo něco úžasného. Říkala jsem si, že to není možné, že mi tenhle utekl – a vidíte, nakonec neutekl.

 

Takže láska na první pohled?

 

Z mé strany ano, z jeho strany tak na druhý rok.

 

Jste si s manželem navzájem tvrdými kritiky, nebo se spíše podporujete?

 

My se podporujeme. Myslím, že kritiky je dost od jiných. V partnerském vztahu je člověk citlivější. Mě kritika vždy zasáhne, byť mi to říká s těmi nejlepšími úmysly. Spíše se chválíme. Já mu také do hraní nemluvím, ale do osobnostních věcí ano. Třeba že se zbytečně bojí, spěchá, nesoustředí se. Když vidím, že Dušan opustí Dušana a jde tam jen nějaká figurka, tak mu to řeknu.

 

Jaký je váš vztah k Brnu? Neutečete do Prahy?

 

Já mám k Brnu hrozně silný vztah a jsem patriot se vším všudy. Ne, že bych nevěděla, co nás tady v Brně trápí, ale já jsem se tu narodila a jsem tu šťastná. A Praha je dvě hodiny autem, takže to ani pracovně není problém. Když jsem neodešla ve dvaceti, tak ve třiatřiceti to nemám zapotřebí.

 

Máte názor na to, jaké jsou momentálně poměry v brněnské kultuře?

 

Podle mě se k lidem dostávají jenom části informací. Nejhorší je, když jdou na pochody proti městu herci, kteří spoustu věcí neví nebo si je nezjistí, nebo jsou před nimi informace záměrně tajeny. Nikdy se nestavím na žádnou stranu, protože to bych musela mít sakra dobré informace. Opravdu bych kvůli neinformovanosti nerada dopadla třeba jako Lída Baarová, která se bez dostatečného rozhledu postavila za něco, co pak moc špatně dopadlo. Řešit financování kultury je práce pro povolané, ne pro herce.

 

Máte v Brně nějaké opravdu oblíbené místo, kam ráda chodíte?

 

Po oblíbených místech bych vás mohla provázet třeba šest hodin. Ale nejradši mám místa, která mi ukázal můj táta. Pochází z Černých polí a miluje funkcionalismus, takže mě vodil po funkcionalistických vilách. Když mě někdo pozve na kávu do Zemanovy kavárny nebo třeba do nově otevřené kavárny Era, opravdu mě neurazí.

 

Jaké máte plány na léto? Říkala jste, že budete točit film, a co nějaká dovolená?

 

Dovolenou s manželem nikdy neplánujeme. Chystám se za kamarádkou na Berounku, také na jižní Moravu a až budeme vědět, že máme oba třeba deset dnů volna, vyrazíme někam dál. Mě to dopředu hrozně stresuje. To je tak hrozná představa, že bych měla tři měsíce vědět, že musím 12. července letět například do Egypta. Co když nechci? Radši spoléhám na last minute. Ostatně, celý můj život je vlastně takový last minute. 

Autor: 
redakce
Aktuálně
Další z brněnských obchodních domů čekají změny. V letošním roce své vlastníky již změnila Olympie a Nákupní centrum Královo Pole, od srpna má nového majitele i Tesco u hlavního nádraží na ulici...
23.09.2017 - 08:37
Systém parkovací revoluce, který plánovali brněnští radní spustit v letošním roce, se odsouvá. Rezidentní parkování mělo ve středu města nejprve platit již od jara, poté se start přesunul na letošní...
22.09.2017 - 19:01
S nástupem dětí do škol a školek se pojí zvýšená nemocnost. Nárůst nemocnosti mezi dětmi bývá patrný pravidelně již od poloviny září a jde především o respirační onemocnění a infekční nemoci...
22.09.2017 - 13:46
Kvalita ovzduší v městě Brně a Jihomoravském kraji se výrazně zlepšuje, zaznamenaly to všechny typy stanic imisního monitoringu, které tento trend potvrzují od roku 2010. Silniční doprava je...
22.09.2017 - 07:55
Letos v dubnu vyvolal poprask a nevoli obcí, o kterých se nelichotivě zmiňoval, nyní vychází jeho nová verze. Autentický průvodce To je Brno má i novou kapitolu, v níž dotčená místa vyzdvihují svou...
21.09.2017 - 19:53
Prostor Flédy se v neděli 1. října opět zaplní oblíbeným bleším trhem. Celkem tu nabídne téměř 50 lokálních prodejců vlastnoruční výrobky, věci z druhé ruky, knihy, originální retro věci a rozšíří se...
21.09.2017 - 13:38
Komentáře