Reklama
reklama

Vlaďka Erbová: Vždy jsem chtěla velkou rodinu

Od letošního léta bydlí Vlaďka Erbová se svými dvěma dětmi a partnerem Michalem Gulašim v jihomoravské metropoli, vrátila se zde ke své původní profesi, zároveň se stále věnuje nadační činnosti a vypadá nadmíru spokojeně a vyrovnaně. Kdo by čekal na bývalé manžely žehrající dámu, hodně by se divil. 

Nově žijete nastálo v Brně. Jak jste se v moravské metropoli zabydlela?

Je to pro mě určitě nové, po tolika letech pryč z Prahy, z takové té divoké Prahy do příjemného klidného domáckého Brna. Ale změna to byla příjemná. Trochu jsem se samozřejmě i bála, ale jsem tady od letních prázdnin, od začátku školního roku nám začaly i takové ty každodenní povinnosti. Takže si myslím, že jsem se zabydlela relativně rychle, myslím tím tady u nás v Žebětíně. Je to pro mě už takové, že mám i pocit, že se vracím domů. A vidíte, už i říkám, tady u nás v Brně.

Takže už neříkáte: jsem z Brna, ale su z Brna?

Ne, to ne, su ještě nepoužívám a asi ani nebudu používat. Myslím. Doufám.

Jak si zvykly Vaše děti? Dcera už v Brně chodí do školy, syn do školky.

Než jsem se vůbec rozhodla pro změnu a vyhodnotila jsem, že změním pracovní působiště a celkově nám jako rodině bydliště, nejdříve jsem vše obvolala a pozjišťovala. Takže už během prázdnin jsem věděla, že Viktorinka nastoupí na Mendlově náměstí do anglické základní školy, komunikovala jsem i s vedením školy. Dcera pak následně prošla přijímacím testem, přes prázdniny paní učitelka i dojížděla dceru připravovat, protože je to jiná technologie vyučování. Markuska jsem už měla zajištěného ve školce. Takže určitě to nebylo rozhodnutí ze dne na den. Viktorína přešla nejen na jinou školu, ale i s krasobruslením. Bruslí na Technice Brno, pod vedením pana Březiny. Jejich přístup je obdivuhodný a já jako rodič si toho neskutečně vážím. Je tam příjemné, řekla bych až rodinné prostředí. A moje dítě je tam abnormálně spokojené. Markusek chodí do školky, která je pro něj tak naplněná, že v pět večer ještě nechce domů a diskutuje, že by ještě byl ve školce. Takže je to příjemná změna, děti ji skvěle zvládly a ta moje obava matky byla zcela zbytečná.

Dokážete si představit, že v Brně zůstanete natrvalo?

Velmi často se o tom bavíme. V začátcích jsme měli striktně dáno, že zůstáváme sezóny, které má partner podepsané a pak jsme se tak nějak shodli na tom, že bychom se chtěli vrátit do Prahy. Ale teď, po určité době, a kdyby se objevila nabídka, co se týče nějaké zajímavé nemovitosti…Možná bychom tu i zapustili kořeny. Ale vše je otevřené.

Jak vlastně Vy osobně zvládáte změny? Vítáte je a považujete za možnost k osobnímu vývoji a jako součást života? Nebo raději preferujete svůj klid?

Mám opravdu to štěstí, že v tom svém základu mám jako povahový rys schopnost adaptace. Jak říká moje maminka, musíš vařit z toho, co je. Takže se umím velmi rychle přizpůsobit dané situaci. Dnes už si dokážu sednout, napočítat do deseti a rozmyslet, jaké jsou možnosti. Pokud má určitá věc řešení a cestu, tak ji hledám a pokud nemá, tak to po nějaké době vzdám. Což jsem dříve neuměla, to přišlo s věkem. Ale změny se v žádném případě nebojím a čím jsem starší, tak si s nimi myslím si, umím poradit.

Když jsme spolu mluvily poprvé a domlouvaly rozhovor, říkala jste, že jste stydlín…

Jsem, ale to je právě paradox profese, kterou dělám. Nebo dělala jsem a teď dělám výjimečně. Ale jednoho krásného dne jsem byla vhozena do vody, kde jsme se naučila plavat. A trémistka jsem a vždycky budu a stydlivá jsem a vždycky budu. Ale jednou ke mně přišel Pepa Klír, který mi prostě vysvětlil, že světla svítí natolik, že já vlastně nevidím dolů. Takže když se rozsvítí, tak udělám, co se po mě che a mám u toho nějaký svůj specifický projev. Ale když pak zase slezu pryč z těch světel dolů a následně se obléknu do toho svého příjemného a pohodlného stylu, tak potom nemám potřebu na sebe v soukromí nějak upozorňovat.

Vrátila jste se ke své původní profesi. Děláte manikérku. Jak na Vás reagují dámy a klientky, nebojí se Vás malinko?

No tak asi taky…  Začátky byly zvláštní. Pro spoustu lidí je to nová informace a nechápou, že jsem v nehtových studiích za sebou nechala, řekla bych, i přes sto mých letitých klientek. Tuto profesi jsem dělala stabilně, dá se říct, od nějakých devatenácti dvaceti let a skončila jsem s ní asi v roce 2010 nebo 2011. Pak jsem čekala Markuska, po synovi jsem tu práci dělala doma pro určitý počet klientek, se kterými jsem měla blízko v takovém tom přátelském vztahu. A teď, když jsem šla do Brna, tak jsem si řekla, proč ne. Je to práce, kterou umím, která mě baví a která mě naplňuje. Dělám ji roky, takže praxi mám, a když jsem zajišťovala školy a školky, tak jsem si zajistila i pracovní místo. Zavolala jsem své kamarádce, která tady má kadeřnictví na Dobráku, nastoupila jsem koncem září a začínám. A samozřejmě jsou klientky, které se diví, klientky, které se bojí mě oslovit a pak jsou i klientky, které se objednají a chtějí se něco dozvědět. A pak jsou klientky, které to neřeší a ty jsou fajn a vrací se. A už jich je u mě pár. Takže si to užívám.

Jak v modelingu, tak i teď u manikúry, jste stále mezi lidmi. Je to pro Vás základ, abyste byla v práci spokojená?

To je další moje specifikum. Že jsem člověk, který musí dělat něco, co ho baví. Je to hrozně smutné, když lidi chodí do práce a dělají něco, co je nebaví a to se pak na té jejich práci odráží. Když přijdete do restaurace a je tam servírka, která tam nechce být, tak Vám prostě otráví celý den. Takže já do té práce chodím nadšená, chodím tam s dobrou náladou a odcházím s dobrou náladou. Je velmi důležité, aby člověk dělal něco, co ho baví a mě ta manikúra baví absolutně. A hlavně jsem komunikativní a jsem lidumil.

Byla jste patronkou nadace pro výzkum rakoviny - Rakovina věc veřejná, nyní máte nadaci Vlaďka dětem…

V nadaci Rakovina věc veřejná jsem byla pět let, tam jsem vlastně začínala. V roce 2006 jsem porodila Viktorku a v roce 2009 jsem měla pozitivní nález rakoviny děložního čípku. V té době jsem si vlastně po operaci, která byla pro mě díky bohu dostačující, nechala aplikovat vakcínu, kterou jsem odprezentovala. Protože vakcína je tady u nás prezentovaná pouze pro náctileté slečny a chtěla jsem ukázat, že i já jako máma od tříletého dítěte, jsem měla vakcínu aplikovanou a ozvala se mi nadace Rakovina věc veřejná. Ta se zabývá výzkumem nových protinádorových léčiv. Úzce jsem s nimi spolupracovala pět let a po pěti letech jsem se, když jsem trošičku dostala rozhled v onkologii jako takové, logicky, jako máma od zdravého dítěte, zabydlela na dětském hemato-onkologickém oddělení. Takže jsem založila občanské sdružené Vlaďka dětem, které se specializuje na zajišťování různých zdravotnických potřeb, na které se nevztahují pojišťovny, na rodiny, které jsou v hospitalizaci a dostávají se do finanční tísně. Sdružení jsme založili s nulovým kapitálem, bez kanceláří a bez výplat, začali jsme se snažit dělat projekty a jimi v rámci možností pomáhat tak, jak umíme.

Co Vás teď s nadací Vlaďka dětem čeká v nejbližší době?

Akce, která se zahájila loňský rok. Společnost For Baby nám darovala pět Mima kočárků, které mají hodnotu 40 tisíc. My jsme oslovili pět subjektů, muzikál Ať žijí duchové, Michala David, Pepu Vojtka z Kabátů, Valentina Rossiho a pátý kočárek má Kometa. Kočárky byly ve sportovní úpravě a umělci upravili korbičky do svého originálního vizuálu. Teď budeme přijímat pátý a poslední kočárek Komety. Ve chvíli, kdy ho přijmeme, začneme s dražbami, které začínají na 40 tisících, na pořizovací ceně kočárku. Dražby jsou určeny k tomu, abychom podpořili sociálně slabé rodiny, které se vlastně kvůli léčbě leukémie nebo i po ní dostaly do finanční tísně. Takže budeme získávat podporu na konkrétní rodiny.

 Kde může veřejnost sledovat průběh aukce?

Čekáme, až přijmeme kočárek Komety. Čtenáři a veřejnost se dozví všechny informace na stránkách Vlaďka dětem, na facebooku Vlaďka dětem a vlastně i na všech sociálních stránkách a sítích daných umělců, kteří se zapojili do tohoto projektu.

Je poznat, že jste v první řadě máma. Chtěla jste vždy velkou rodinu?

Chtěla. Ale velmi dlouho jsem dostávala lékařské zprávy a výstupy, že nemůžu mít děti. Jako dítě jsem neměla to štěstí a byla jsem hodně často v nemocnici a fakt mě připravovali na to, že ty děti mít nebudu. Díky bohu medicína je úžasná a jsou věci mezi nebem a zemí, což se ukázalo i v mém případě a narodila se mi zdravá Viktorka a zdravý Markus. Chtěla jsem vždycky dvě tři děti, chtěla jsem vždycky velkou rodinu a bohužel se mi to dvakrát nepovedlo a teď jsem v takovém bodě života, kdy mám třetí zázemí, třetí rodinu a každý den si člověk klekne, uvědomí si to a musí poděkovat, že má to štěstí, že je zdravý, má zdravé děti, má vedle sebe úžasného partnera a může žít podle toho, co přijde druhý den.

Je patrné, že jste v sobě našla velkou pokoru…

No, ono je to potřeba. Když si opravdu sáhnete na dno, což v mém životě byl minulý rok, kdy jsem zase byla půl roku trochu indisponovaná tím, že jsem šla z nemocnice do nemocnice. A člověk má velmi často pocit, že všechno zvládne, velmi často neposloucháme signály těla a máme pocit, že na všechno stačí brufen a paralen a jdeme dál. A jednoho krásného dne tělo vypne a řekne si samo. Já jsem se opravdu dostala do dvou momentů, kdy člověk čeká a sám neví, neví doktor a čeká se dál, jak se to uchopí a jak všechno dopadne. A hned pak si člověk uvědomí, že není v životě nic důležitějšího než být zdravá máma a mít zdravé děti. Protože já to vidím i v tom druhém směru, kdy jezdím na čtyři nebo pět dětských oddělení a tam samozřejmě vidím i rodiny, kterým z ničeho nic onemocní dítě a ne úplně vždycky se vrátí domů. Takže to porovnání životních priorit mám, myslím si, velmi blízko a ve velmi syrové úpravě. Jsou to věci, které se nepíšou, nečtou, nikde se nevidí, nikde se nevysílají, protože naše média posílají do světa jen takové ty třpytivé a fabulační informace a zmíněná realita v nich zase tolik není. A já jsem se s touto realitou nejednou setkala tváří v tvář a v ten moment si člověk řekne, tak buď rád. Pokora je v životě nesmírně důležitá.

Blíží se Vánoce, pečete cukroví?

Napečeno mám, aspoň velkou část a zrovna dneska budeme s dětmi dodělávat košíčky. Samozřejmě, že od té doby, co mám děti, jsem začala být taková ta ženská. Ale dříve to nebylo úplně pravidlo v mém životě, seděla jsem v rozjetém vlaku, ze kterého jsme vystoupila, když se mi narodila Viktorka a začala řešit to, jak se dělá vývar. Nejsem sice v kuchyni nejdéle, ale myslím si, že jsem to za těch pár let uchopila velmi dobře.

Autor: 
redakce
Aktuálně
S tím, jak vyřešit nedostatek míst ve školkách si Brno lámalo hlavu již několik let. Nyní začínají vznikat modulové školky, jejichž stavba zabere maximálně pár týdnů. První taková začne od pondělí...
26.09.2017 - 12:21
Nový vzhled a kvalitnější zázemí. Brňané cestující vlakem přes Královo Pole se mohou těšit, že se tamní nádraží a nádražní budova kompletně promění. Začít se stavbou a opravami by se zde mohlo již v...
26.09.2017 - 11:34
Brněnským strážníkům přišla podezřelá dvojice mladíků s dámskou kabelkou. Ještě více zbystřili, když se mladíci při spatření strážníků dali na útěk. Vyšlo najevo, že kabelka byla kradená.
26.09.2017 - 08:06
Městské divadlo Brno se přidá k dalším brněnským divadelním budovám, které mění svůj vzhled k lepšímu. Během příštích dvou let získá i divadelní dům v Lidické ulici moderní tvář. Podle plánů vyjde...
25.09.2017 - 19:58
K dalšímu neštěstí na jihomoravských železničních tratích došlo dnes ráno v Brně.
25.09.2017 - 13:54
Brněnský magistrát má plán, že do třiatřiceti let vybuduje chytré město. Z toho důvodu již nějakou dobu pracuje na strategii Brno 2050, kterou diskutuje s občany a která slibuje omezení dopravy a...
25.09.2017 - 08:00
Komentáře