Reklama
reklama

JiMaRa – Atypický nábytek na míru

Když si Jiří Radocha před dvaadvaceti lety zařizoval s manželkou ložnici a narážel na to, že mu ji nikdo nedokáže vyrobit, netušil, že právě stojí na prahu své další profesní kariéry a především velké vášně – výroby atypického nábytku na míru. Nábytku, který plní potřeby a přání svých budoucích majitelů, který je kvalitní, osobitý a při jehož výrobě se Radochova firma JiMaRa nezalekne žádné výzvy. „Neexistuje pro mě závěr, že "to nejde",“ prohlašuje hrdě. A spokojení klienti mohou jeho slova jen potvrdit. Jiří Radocha rád zdůrazňuje, že miluje svou ženu a svou práci. O té druhé lásce je také následující rozhovor pro Centrum news.

Začněme úplně od začátku. Co mi vaše firma nabídne, když za vámi přijdu jako klient? Vyrobíte kuchyni, obývák či dětský pokojík na míru, nebo ještě něco dalšího?

Zaměřujeme se primárně na interiér, tedy právě na vybavení bytu. I když občas uděláme výjimku a přidáme třeba na zahradě pergolu, terasu, pódium… Jsme schopni vybavit dům na klíč, spolupracujeme s dalšími firmami a dodavateli. Občas se to totiž klientům nechce řešit na více frontách a dávají přednost tomu, že to za ně někdo – v tomto případě my – udělá.

Takže kromě realizací nabízíte i designerské služby?

Abych pravdu řekl, s tím slovem design já velice bojuji. Emočně. Dokáže mě například vytočit, když v Itálii vyhraje krásná designová židle, která už ale na první pohled vypadá, že se na ni nedá sednout. Podle mě má být nábytek hezký a funkční. To považuji za definici designu. Takže já osobně se za designéra nepovažuji, já pomáhám lidem posunout je k jejich potřebám. 

Chápu, potřeby lidí jsou pro vás na prvním místě. Jak od svých klientů zjišťujete, co potřebují?

V tom jsem ten „divnej“, protože lidi většinou přijdou a už mají vymyšlené, jak to bude svítit, lesknout se a blýskat. Já se tomu nedivím, protože takto to dělá většina firem. Namaluje prostor, aby hezky vypadal, ale samotné potřeby tam pak jde těžko dostat. Klienti poté obvykle dělají kompromisy právě v těch užitných věcech, a to není dobře. U nás je to přesně naopak. Když za mnou někdo přijde s hotovým návrhem nebo jasnými představami, tak ho zastavím a řeknu mu: Zkuste teď na chvíli přestat myslet na to, jak ten nábytek bude vypadat, a řekněte mi, jak žijete. K čemu to bude sloužit. Na co bude ta která polička, skříňka… A teprve až když vymyslíme, k čemu to má sloužit, udělám design. Jde mi třeba o to, aby se té paňmámě v kuchyni dobře vařilo. Je sice pravda, že občas lidem pomáhám vlastně tak trochu proti jejich vůli a musím je přesvědčit, ale když už za mnou vážili tu cestu, chci jim dát to nejlepší.

Líbí se mi krédo vaší firmy JiMaRa, že se nezaleknete žádné výzvy…

To je pravda. S oblibou říkávám, že když už si tu „kravinu“ vymyslím, tak ji také dokážu vyrobit. Já jsem neustále zvědavý člověk, pořád mě něco zajímá, pořád něco studuji, čtu, zkoumám. Nechci jít cestou nejmenšího odporu. Také proto mě rozčiluje, když někdo v našem oboru stále jen dělá věci tak, jak „se to dělá“, či říká, že „to nejde“. Ostatně to byl také začátek mého podnikání. Ale to je dlouhý příběh.

Ten si ráda poslechnu. Jaké tedy byly začátky vašeho podnikání?

Začalo to tak, že jsem chtěl ložnici. Namyslel jsem ji a pak obcházel truhláře, stolaře, kamarády. Nepřeháním, když řeknu, že jsem byl tak u osmi lidí, než mi to úplně znechutili. Nejčastější odpověď na to, co jsem chtěl, totiž vždy byla právě to: „Tak se to nedělá,“ a „To nejde“. Tak jsem šel za kamarádem truhlářem a u něho v dílně jsem si tu ložnici sám vyrobil. Párkrát jsem si docela vylámal zuby na tom, že něco nešlo podle mých představ, ale vždy jsem hledal dál. Nakonec to dopadlo tak, že když jsem byl ve fázi olejování, tak tam za ním přišli nějací lidé pro kolíbku, a tu ložnici si – k nelibosti mé ženy – ode mě koupili. Ani jsem ji nedonesl domů. To bylo takové moje první prozření, takové „Aha, tímhle bych se možná jednou mohl živit.“

Jsem zvědavá. Čím byla ta vaše ložnice tak specifická?

Například jsem chtěl pod postelí výsuvy, aby nedělaly čáry na koberci a šly lehce zaklapnout. Ty jsem nakonec získal díky kontaktu od hasičů

Takže vlastně bouráte limity a představy o tom, jak věci fungují.

Mým prvořadým cílem není je bourat, ale uspokojit potřebu. Samozřejmě, že když někdo chce třeba dvoumetrovou tyčku a aby unesla metrák, tak to nepůjde. Ale stejně to nejdřív zkusím…

Jste rodinná firma, žádná velkovýroba. Stíháte v tomto počtu objem zadané práce?

Je nás celkem deset a občas si někdo postěžuje, že na nás musel čekat, ovšem v dobrém. To člověka zahřeje, když mu pak řeknou, že se to vyplatilo. Rozhodně bych mohl mít třeba dvakrát tolik lidí a zakázek, ale nemyslím si, že mám na to, abych uhlídal ten detail, o který mi jde. Právě to, co se snažím dělat jinak.

To znamená, že vy jste osobně u každé realizace zakázky?

Ano, proto si právě nejsem jistý, že bych to všechno zvládl kočírovat, kdyby jich bylo třeba dvakrát tolik. Rozhodně to není o zaměstnancích, lidi mám dobré, vím, že udělají všechno skvěle, a bez nich bych nebyl nic. Každému říkám, že já jsem vpředu na lokomotivě, ale oni jsou ten motor. Jsou zainteresovaní, nemusím je o nic prosit. Líbí se mi, že „načuchli“ mými hodnotami. Například přišel nový kluk a jednou slyším, jak ten mladej stál u ponku, s něčím bouchl a řekl: „To nejde“. A hned se na něho asi dva nebo tři kluci sesypali: „To tady vůbec neříkej! Ukaž, my ti pomůžeme."

Vyrábíte hlavně atypický nábytek. On vlastně každý nábytek na míru je svým způsobem atypický. Jaká ale byla největší výzva, kterou jste zrealizovali?

Z mého pohledu je většina zakázek ve stylu „dobrý, pohoda, něco vymyslíme, uděláme“. A nechci, aby to znělo nafoukaně. Prostě mě rychle napadne řešení. Ale opravdu velká výzva pro mě byl kreativní nápad mého kamaráda Marka Povolného, designéra z Prahy, který je známý z pořadu Jak se staví sen. Ukázal mi projekt, který představoval čtyři a půl metrů vysokou lávku pod stropem, a řekl: Tady bych chtěl něco kulatého na sezení. To byla opravdu výzva. Nebyl ani tak problém vymyslet tu konstrukci, ale oříšek byl, jak to udělat, aby ji unesli lidi, a také, abychom prošli dírou, kterou jsme se tam měli dostat a která byla jen o jeden a půl centimetru větší!

Čítárna ve tvaru polokoule je jednou z nejatypičtějších zakázek firmy. Foto: archiv www.jimara.cz

 

Kdo jsou vaši klienti? Může přijít člověk, který bydlí v paneláku, nebo svůj čas a know-how věnujete spíše majitelům domů či komerčních zařízení?

Může přijít komerční klient i klient z paneláku či řadového domku nebo luxusní vily. Mými nejčastějšími klienty jsou lidé, kteří nějak podnikají nebo mají zodpovědnost v zaměstnání, nějakou vedoucí funkci. Ti totiž mají odvahu dát mi větší prostor. Většina lidí má ale ze začátku trochu problém, když ke mně přijdou jako k truhláři, že jim do toho „kecám“. Jak jsem totiž říkal, nejdřív z nich vždy doluji, aby mi řekli, jak žijí, abych nějak pochopil jejich potřeby a aby se jim doma dobře fungovalo.

Jinými slovy, může za vámi přijít kdokoli…

Mám rád každého zákazníka. Klidně vyrábíme i jednu skříňku do koupelny, kterou by zvládli koupit v Ikei, ale my ji uděláme kvalitněji a odolněji. Vůbec nad tím neohrnuji nos. Třeba přišla babička s dřevěným kufrem s okovanými rohy, který chtěla někomu darovat, a řekla, že to vždy spravoval truhlář, tak ať to spravím. Tak jsem to spravil. 

Máte vizi, kam dál firmu směřovat? Jaké jsou vaše další plány?

Chci být člověk, který lidem pomůže, aby se jim v jejich prostoru luxusně žilo. To je moje cesta. A to je také to, v čem jsme jiní než ostatní studia. Někdy se bohužel musím smířit i s tím, že vyrábíme věc, z které vůbec nemám radost, protože to zákazník umíněně chce, třeba proto, že to tak má sousedka, nebo proto, že to tak bylo odjakživa. Třeba když mi třicetiletá paní řekne: "Ne, já nechci myčku a chci jen obyčejný sporák..." To mi přijde jako krok zpátky a že zabíjí svou budoucnost. Mytím nádobí ztratí čas, který mohla třeba použít k vlastnímu posunu. A co se dalších plánů týká, hodně mě oslovují věci, co nejsou vyloženě nábytkem. Třeba světla, která už děláme. A pak mám namyšlenou ještě jednu věc, ale tu zatím nebudu prozrazovat.

Autor: 
redakce
Aktuálně
Již zítra zaparkuje na Zelném trhu speciální autobus s kavárnou, který nabídne návštěvníkům nevšední prožitek naprosté tmy. Hosté si tak mohou na chvíli zakusit, co to znamená být slepý.
22.08.2017 - 12:00
Řidič sportovního auta značky Dodge ujížděl policistům rychlostí o polovinu přesahující předpisy. Jejich honička skončila na polní cestě, kde se sportovní vůz zaseknul. Nyní čeká řidiče správní...
22.08.2017 - 07:37
Boj proti stánkařům v podchodu brněnského hlavního nádraží neustává. Město začíná rozesílat výpovědi nájemních smluv.
21.08.2017 - 16:03
V poslední době přibývá případů, kdy si cestující v autobuse či vlaku dopřeje chvilku spánku, a po probuzení zjistí, že byl okraden. Policisté proto apelují na občany, aby byly obezřetnější a své...
21.08.2017 - 12:07
Obyvatelé Černé Hory na Blanensku si mohou alespoň částečně oddechnout. Uzavírka frekventovaného mostu, kvůli které městys zažívá dopravní peklo, sice nekončí, ale most bude provizorně podepřen, což...
21.08.2017 - 07:46
Oblíbený Den Starobrna se blíží – brány pivovaru se všem návštěvníkům otevřou dokořán v sobotu 2. září v pravé poledne. Zatímco vrchní nádvoří rozezní písničky špičkových českých skupin, dolní část...
20.08.2017 - 17:01
Komentáře