Reklama
reklama

Dana Batulková – Každý večer se nedá umírat

Energickou Danu Batulkovou nezaskočí žádná výzva. Těm divadelním čelí především na prknech Městských divadel pražských, kde má stálé angažmá již téměř dvacet let, úspěšně ztvárňuje filmové i televizní postavy a nezalekne se ani takových výzev, jako je účast v taneční soutěži StarDance (snad si ještě pamatujete, že ji v roce 2008 se svým tanečním partnerem Janem Onderem vyhrála) nebo vstup do politiky (a brzy nato zase „výstup“). V rozhovoru pro Centrum news jsme si s touto milou a stále optimisticky naladěnou blondýnkou povídaly o jejím vztahu k herectví, rodině i o tom, jak je – zejména v pozdějším věku – důležité, aby člověk stále zůstal otevřený novým věcem. 

Na Letních shakespearovských slavnostech se vtělujete do role Montekové ve hře Romeo a Julie. Považujete tuto hru za nejkrásnější a nejtragičtější divadelní hru o lásce, nebo máte jiného favorita?

Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela, ale řekla bych, že to asi je ta největší hra o lásce. O tragické lásce. Proto se už hraje tolik století. A také o nedorozumění a o nenávisti, která brání naplnění lásky těch dvou…

A vás se Romeo a Julie také nějak srdečně dotýká?

Já mám Shakespearovy hry všeobecně ráda a nejraději mám jeho tragédie. Teď hraji Montekovou, která je tam vlastně docela minimálně, nemám moc textu a opravdu se nenadřu. Ale když člověk začne zkoušet jakoukoli Shakespearovu hru a rozebírá ty jeho texty, tak je to krása. Obyčejné věci jsou napsané v nádherných obrazech. To se vás nemůže nedotknout!

Čím vás hraní naplňuje?

Mě celkově moc baví ta profese – být herečka. Měla jsem v životě velké štěstí, že jsem se – docela paradoxně – k téhle profesi dostala, že mě to baví a jsem schopná se herectvím živit. Čím jsem starší, tím jsem přesvědčenější, že díky herectví mám naplněný život.

A dokážete oddělit své role od svého života, nebo vás úplně pohltí?

Herec, který se nechá úplně pohltit a přestane vnímat realitu, je zralý na blázinec. Když člověk zkouší, prožívá všechny ty situace a někdy ho třeba i semelou, ale to zkoušení je také od toho, abyste se od toho všeho dokázali postupně vzdálit a zahrát to. Každý večer na jevišti se nedá umírat. Ona by to pak pro diváky mohla být i hodně nepříjemná terapie, na kterou se koukají. Podle mě herec vždy musí udržet v mezích rozum i cit. Že to sice prožívá, ale už to má zároveň i odžité. Lkající herec na jevišti je pro diváky dost odpudivý.

Takže vždycky musí být jasné, že je to jen role…

Ano. A je jasné, že se vás to třeba i dotýká. Například jsme teď zkoušeli hru Happy End, která se odehrává celá na onkologii, ale člověk musí být schopen fungovat a nemůže podlehnout tomu, co hraje. Od toho je to také „hrát“ divadlo.

Říkala jste, že jste se k divadlu dostala „paradoxně“. Proč?

Nikdy jsem o tom nesnila. Byla jsem spíš taková introvertní a nesmělá, takže být herečkou pro mě bylo jako let na Mars. V mém životě to byl zlom. Sice jsem recitovala básničky, ale to bylo všechno. To rozhodnutí bylo spíš z popudu mého profesora a rodičů, kteří se mě ptali: „Proč to nezkusíš?!“ Tak jsem to zkusila. Tak jsem se styděla, abych se neztrapnila, že jsem se připravovala sama. To, že jsem komisi na přijímačkách zaujala a vzali mě, byl pro mě šok.

Na jakou svou divadelní, filmovou či seriálovou roli nejraději vzpomínáte?

Já nejsem tak úplně vyhraněná. Všechny role, které hraji, hraji ráda. Samozřejmě, že někdy mě třeba něco zas tolik nebaví, ale já mám tendenci si věci neošklivit a udělat vše nejlépe, jak to jde. Z rolí, které mám ráda, jsou to třeba Tora v Obrázkářích, na Slovensku v Shakespearovkách Margaret v Richardovi III., ráda hraju Talju v Happy Endu, Manuelu ve hře Vše o mé matce, Annie v Holkách z kalendáře… Z těch filmových mě hodně bavil Comeback a bláznivá Marcelka.

Kdybyste nebyla herečkou, kým byste nejraději byla?

Tohle pro mě vůbec není těžká otázka, vzhledem k tomu, že jsem dřív ani netušila, že herečkou vůbec budu. Chtěla jsem studovat angličtinu, kterou jsem uměla docela dobře, což byl v totalitě docela unikát, takže bych asi překládala nebo hodně cestovala. A ještě bych si uměla představit, že bych třeba byla bytový architekt. Mám cit pro harmonii, jednotu, nebo jak bych to řekla. Určitě bych vždycky hledala něco, co není stereotypní. Aby to byla profese, kde nesedím někde v kanceláři a neplyne den po dni ve stereotypu.

Bydlíte v krásném domě na okraji Prahy, jste spíše městský nebo vesnický typ?

Napůl. Kdybych žila někde na vesnici, dlouho bych to nevydržela. Ale na druhou stranu bych neuměla žít jen v centru města. I když, neuměla… Také jsem žila třináct let v Praze, člověk se přizpůsobí všemu, co mu život přináší. Každopádně teď mi vyhovuje, že z Prahy odjedu a ještě tady je u nás příroda, taková opravdová vesnice. V jednom dni prostřídám obě prostředí.

Jakým koníčkům se věnujete, když zrovna nejste pracovně vytížená?

Já vlastně ani žádné koníčky nemám. Jsem ráda, že když mám volno, mám klid. Mám spoustu práce doma, velikou zahradu, vždy mám co dělat a spíš se mi času nedostává. Nejsem žádný kutil, ale bavilo mě třeba opravovat starý nábytek po babičce. A ráda někam vypadnu a cestuji – po Čechách i do zahraničí.

V roce 2014 jste vstoupila do politiky, letos v březnu jste na svůj mandát rezignovala. Co vám zkušenost v politice dala a co vám naopak vzala?

Vy to nazýváte tak vznosně: „vstoupila do politiky“. Ale já jsem neměla v úmyslu vstoupit do politiky a to své působení ani za vstup do politiky nepovažuji. Já jsem se u nás na vesnici stala zastupitelkou vlastně úplně omylem! Podpořila jsem tady jedno hnutí pro Koloděje, říkala jsem si, že budu na kandidátce někde na posledním místě, aby lidi věděli, že jim fandím. Jenže pak mě lidi vykroužkovali a já jsem neměla to srdce říct, že na to kašlu. Tak jsem tam zůstala. Mezitím se ale volby anulovaly, protože někteří zastupitelé odstoupili, následovalo půl roku marnosti, a pak byly další volby, kdy jsem to hnutí nemohla úplně opustit. Až potom, když jsem tam zůstala s lidmi, s kterými bych do toho vůbec nešla, jsem vystoupila. Politika není pro mě a v životě bych s ní nechtěla mít nic společného. Musím říct, že i na úrovni té jedné vesnice je to dost hustý. Takže jaké to asi musí být nahoře, když tam opravdu o něco jde? Tam bych nechtěla být ani za nic! 

V důležitých životních rozhodnutích se rozhodujete spíše hlavou, nebo srdcem?

To záleží na okolnostech. Třeba práce a zabezpečení rodiny je rozumové rozhodnutí, ale spoustu věcí člověk rozhoduje srdcem. Třeba u rolí záleží na tom, jestli ke mně nějak promlouvají, jestli to se mnou nějak konvenuje. Někdy musí rozum i ustoupit.

Máte dvě dospělé děti, jaký spolu máte vztah? Patříte k matkám, které kontrolují i své dospělé děti, nebo jim necháváte volnost pro vlastní zkušenosti?

Já jsem hodně benevolentní matka. Nejen, že nekontroluji, ale ani jim nemluvím do jejich rozhodnutí. Tedy pokud se přímo nezeptají a nepotřebují poradit. U malých dětí je to jasné, tam je to: „Nesahej tam, nedělej to…“, ale u dospělých dětí už to člověku ani nepřísluší něco jim zakazovat a vůbec se jim do života, nebo dokonce do vztahu, plést. Když si přijdou pro radu, tu jim dám, ale oni si to stejně musí odžít sami a dojít k vlastním zkušenostem. Já si navíc myslím, že moje děti stejně vědí, co si o tom myslím. I já vím, že ony vědí. Taková tichá dohoda.

Jak to děláte, že tak skvěle vypadáte? Třeba se můžete podělit i o nějaké tipy…

Já to mám tak trochu zadarmo – geneticky. Jsem malá a energická, tak stárnu pomaleji. Myslím si, že celkově lidem, a starším především, prospívá taková celková otevřenost. Nezavírat se, nebránit se novým impulsům od mladých, být veselý, pozitivní. Když to lidi pustí a uzavřou se, stávají se z nich škarohlídi. Já obdivuji ty, kteří to nepouštějí, jsou stále aktivní a život si chtějí užít. A nemyslím tím užívat si ho a kašlat na ostatní, ale že ho vnímají v celé kráse, umí se radovat. To je podle mě zásadní pro všechny lidi a pro starší stonásob! Jsem optimista, veselá, snažím se vidět to lepší. Různé drobnosti, na kterých záleží. Třeba že je venku hezky, že mi kvete zahrada, to, co zrovna teď prožívám. Úsměv pomáhá – to pak nejste utahaný, naštvaný a starý pes. Člověk musí umět vidět život hezký, i když někdy hezký není.

Kdybyste měla jedno přání, které by se vám splnilo hned po vyslovení, co by to bylo?

Vždycky myslím na svou rodinu, děti a své blízké. Aby byli všichni zdraví a abychom tady na tom světě byli spolu co nejdéle. A aby nám bylo hezky. Pak už je všechno jak na houpačce – někdy dobré, někdy horší, ale ten co nejdelší čas spolu, ten chci nejvíc.

Autor: 
redakce
Aktuálně
V parku na Kraví hoře čekalo dnes v noci na policistu překvapení. V nastartovaném autě seděl muž v bezvědomí. Zřejmě se pokoušel o sebevraždu.
17.08.2017 - 13:47
Stavební práce, kdy dělníci dláždili nástupiště před hlavním nádražím, jsou hotové. Pracovníci DPMB teď budou intenzivněji dohlížet na to, zda na nich cestující udržují pořádek. V plánu jsou i akce...
17.08.2017 - 08:27
Tři kuriózní nehody museli policisté řešit na přelomu července a srpna. Naštěstí při nich nebyl nikdo zraněn, ovšem měly společného jmenovatele.
16.08.2017 - 17:38
Během tropických dní je cestování veřejnou dopravou pro mnoho lidí velice nepříjemné, a to především kvůli vysokým teplotám uvnitř vozů. Stejně jako Praha, i Brno se chystá nakoupit nové...
16.08.2017 - 17:24
Velkolepá fotografická výstava Jeden kmen zavede návštěvníky do fantasy světa skřetů z kmene Snaga. Samotné výstavě bude předcházet jednodenní fantasy festival.
16.08.2017 - 14:49
Placení parkovného bezkontaktně či pomocí SMS. Běžná praxe, která vzniká na mnoha místech v republice. Řidiči v Brně si však musejí ještě počkat.
16.08.2017 - 07:52
Komentáře