Reklama
reklama

Dalibor Janda: Na tanec jsem poleno

Charismatický zpěvák Dalibor Janda je stálicí české hudební scény už více než pětatřicet let. V osmdesátých letech byl díky specifickému chrapláku a rebelské image nepřehlédnutelný a jeho hity znějí v rádiích i dnes. Janda nyní vlastní hudební vydavatelství a kromě muziky je také náruživý zahradník. Koncertuje stále a stále má mladé publikum.

Co vás momentálně nejvíc zaměstnává?

Určitě je toho víc. Já jsem teď producentsky pracoval na nové desce své dcery Jiřiny Anny Jandové. Chystali jsme ji celé léto a vyjde 27. října. Písničky si dělá sama a já jsem jí pomáhal hlavně s pracemi ve studiu. A také chystám svoje vlastní nové album, které bych rád stihnul vydat ještě do Vánoc, nebo potom na jaře. Hudbu mám hotovou, textaři teď píšou texty, což je práce, která mě těší – po pěti letech mi konečně zas vyjde něco nového. Ale je pravda, že občas si kladu otázku, jestli po těch letech a těch dvou stech písničkách, které mám na předchozích albech, má ještě cenu dělat novou desku…

A má?

Když je ještě chuť a přicházejí nové nápady, tak si myslím, že je člověk nemá zahazovat, ale má jich využít.

A kromě toho stále koncertujete?

S mou kapelou Prototyp nás čeká vánoční turné. Dost se teď vrací retro, tak to mám radost, že mám spoustu písniček, které lidi znají a chtějí slyšet, a já můžu udělat docela zajímavý koncert, kde si lidi s námi i zazpívají a jsou spokojení.

Změnilo se vám publikum? Chodí na vás i dnešní mladí?

Chodí na nás i dvacetiletí. A já jsem moc rád, že tam máme mladé. Oni si třeba přinesou nějaké transparenty a dělají tam veselo, což je príma. Jinak by tam byla jen divadelní atmosféra, protože starší fanoušci zas chtějí spíš klid a pořádně si koncert poslechnout.

Máte – kromě muziky – i nějaké další koníčky, kterým se věnujete?

Koníčků mám několik. Ale hlavně je to teď naše zahrada. Já říkám, že mám na okraji Prahy takové svoje moravské arboretum. Vždycky, když se mi někde něco líbí, tak si to tam pořídím. Různé sochy, kameny, bonsaje, hezké věci. Zahrada je pro mě relax, člověk se v ní pohrabe, odpočine si. Jen z muziky bych zblbnul.

To bych do vás tedy neřekla, že jste takový zahradník.

No vidíte. Ono je to vlastně zákonité. Já jsem z Drahotuš, dnes části Hranic na Moravě (z čehož mám tedy depku, že moje Drahotuše jsou teď Hranice 4 a zmizely z mapy). Měli jsme obrovskou zahradu na čtyřech tisících metrech čtverečních, a když jsem chtěl něco podnikat, třeba jít s klukama ven na lítačku, tak otec mi vždycky řekl: až otrháš jabka, až očešeš maliny, až posečeš trávu… Tehdy jsem to dělal nerad, protože jsem musel, ale když je člověku nějakých těch pětačtyřicet, rád se k tomu vrátí. Koupili jsme si pozemek na okraji Prahy a myslel jsem si, že ho budu mít jen tak. Jenže pak jsem si chtěl udělat jezírko, a to chce, aby to kolem bylo hezké, takže jsem sehnal kameny, květiny, jezdil po obchodech a postupně jsem se dostal k tomu, že tomu vlastně rozumím a moc mě to baví. Je to dobrý protiklad ke všem těm lidem a foťákům na koncertech. Ono mě to sice příjemně nabíjí, ale když se mám stokrát vyfotit na každém koncertě, tak už toho mám někdy plné zuby. To pak přijedu domů, zaliju si kytky, jsem sám a mám klid.

Takže když vás někdo požádá o autogram nebo o společnou fotku, vždy vyhovíte?

Já mám po každém koncertě autogramiádu a funguje to. Když zpěvák chce, aby na něj lidi chodili, musí si uvědomit, že zpívá hlavně pro ně, musí v tom být srdce. Jsou zpěváci, co po koncertě utečou zadním vchodem, ale já říkám, že se jim to vymstí. Sláva je polní tráva – to jsem takhle potkal jednoho nejmenovaného soutěžícího ze SuperStar, který pracuje na městských záchodcích. Zpívám už pětatřicet let a myslím si, že když si lidi za koncerty zaplatí nemalé peníze, musím pak pro to něco podstoupit a ukázat jim, že jsem tu pro ně.

Vy jste rodným jménem Václav, všichni vás ovšem znají jako Dalibora. Proč jste se kdysi rozhodl vystupovat pod svým druhým, křestním jménem?

To je na delší povídání… Já jsem křtěný v kostele jako Dalibor, o čemž se v době mého narození nemohlo mluvit a už vůbec ne to nějak zdůrazňovat. Pak jsem ale z domova, kde mě všichni znali jako Vaška, odešel do Prahy a od píky jsem tam začínal znovu. Celkem brzy jsem pochopil, že tam na mě nikdo nečeká s otevřenou náručí. Pracoval jsem na letišti a po čtyřech letech hraní s různými kapelami jsem narazil na Honzu Krůtu a Vladimíra Poštulku, a ten mi řekl: „Janda, to je blbý. už zůstalo. Mimochodem, tohle se stalo i Heidy Janků…

Pro veřejnost a své fanoušky jste tedy jednou provždy Dalibor, jak vás ale oslovují vaši blízcí? Třeba manželka?

Manželka mi neříká pro jistotu nijak. Spíš mě oslovuje nějak vtipně, třeba „manželi“. Ale poznala mě jako Václava, říkala mi třeba Vencoušku. Rodiče už nemám, ale když žili, říkali mi taky Václav. Od nich mi to bylo vysloveně žinantní, aby mi říkali Dalibor. Táta mi tak občas řekl, ale to jsem se hned zlobil: „Neříkej mi tak!“. A jako Václava mě samozřejmě znají stovky lidí z dřívějška, třeba ze školy. Někdy na mě na koncertě takhle pokřikují, aby bylo jasné, že se známe.

Jste spojen se spoustou „nesmrtelných“ hitů. Jaké svoje písně zpíváte vy sám nejraději?

Ono je to složitější. Protože jsou písničky, které musím zpívat ne proto, že by mi tak přirostly k srdci, ale prostě proto, že je lidé chtějí slyšet, protože je hrají v rádiu. Ona obecně média vytvářejí vaši historii a příběh nezávisle na sobě. Spousta lidí v rádiu si myslí, že hudbě skvěle rozumí, pouští pořád dokola jednu a tu samou píseň, až se stane hitem. Kolikrát jim něco pošlete, ale oni natruc začnou pouštět jinou píseň a argumentují tím, že ji lidé chtějí slyšet. A když si pak vaši fanoušci pořídí vaše album, samozřejmě, že tam chtějí slyšet tu píseň, kterou už notoricky znají z éteru. Pak je to tak, že na koncertě třeba řeknete, že budete mít nové album, lidé řeknou, že to je skvělé, ale ať jim zazpíváte raději Kličkovanou.

To je asi se vším, že lidé mají raději to známé…

To ano. Ale obecně mi přijde, že někdy po roce 2000 už lidé nechtějí skoro nic nového. Nemají náladu ani buňky na novinky, neradi na něco nového přistupují. Vezměte si třeba divadlo, taky se pořád recykluje totéž. V módě je retro. Pořád se už jen točíme v kruhu a všechno je takové zablokované. A veřejnoprávní média strašně málo podporují novou tvorbu.

Ale stejně se ještě jednou zeptám, jestli prozradíte ty své oblíbené písně?

Nemám jednu, to bych lhal. Seznam svých dvaceti nejoblíbenějších mám třeba vyvěšený na Facebooku. Já mám rád takové, které můžu podle atmosféry hrát s kapelou, ale třeba i jen já sám na kytaru. Třeba Kde jsi?, tu když zpívám, tak mám i po letech mrazení po těle. Nebo Oheň, voda, vítr, tu mám taky moc rád. Nikdy jsem neuměl napsat kantilénu, tak jsem rád, že mi Láďa Štaidl nějaké napsal. A Hurikánu už se nezbavím, tak na mě lidé i na ulici volají. Těžko bych ji ale zahrál jen já sám na kytaru, to opravdu nejde. Já tuhle písničku hraji vždycky na koncertě až na závěr, a to je úžasná atmosféra, když někdy hrajeme venku, jak tvrdí chlapi motorkáři čekají, až bude, a pak nastartují motorky. To mám opravdu husí kůži, jakou to má atmosféru.  

Na hudební scéně existuje Dalibor Janda revival – zpěvák, který kopíruje vaši image, váš hlas i písničky. Co říkáte na to, že máte svůj vlastní revival?

Já mám ve skutečnosti revivaly hned tři, jeden dokonce na Slovensku. Toho, o kterém mluvíte, trochu znám. Docela dobře zpívá a překvapilo mě, že má i vlastní písničky. Asi mu někdy někdo řekl, že je mi podobný, a neměl kšefty, tak zkusil revival. Podle mě celkově revivalové kapely těží z toho, že lidi vědí, na co jdou, znají to. Mě to zas tak nevadí, dřív taky živé kapely hrávaly po barech a zábavách repertoár jiných zpěváků, ale nemělo by se to jmenovat stejně. To mi pak někdo třeba volá, že hraju v Jihlavě v obchoďáku, a já to přitom vůbec nejsem…

Už na vás mám jen jednu poslední otázku, ale musím říct, že mě příjemně překvapilo, jak jste povídavý. To se pak rozhovor dělá jedna báseň…

Já jsem měl dřív strach mluvit, ale dnes už to neřeším. Člověk na to nesmí myslet a nějak si to dopředu připravovat, ale hned mluvit. A samozřejmě musíte mít zkušenosti, ať máte o čem vyprávět. Je to fajn, když zjistíte, že lidé chtějí poslouchat, co říkáte. Třeba na koncertě příběhy, jak vlastně vznikly různé písničky. Také se rádi baví a chápou nadsázku, tak občas přidám nějakou taneční kreaci, i když o mě každý ví, že jsem na tanec poleno.

Do Brna přijedete začátkem prosince, 5. 12. v 19 hodin tu budete mít vánoční koncert v Sono Centru. Na co se mohou vaši fanoušci těšit?

Schválně neřeknu všechno, protože máme připraveno několik překvapení. Vánoční koncert bude trošku gala, samozřejmě tam budu mít hosty a bude se mnou zpívat i dcera Jiřina Anna. Určitě nebudou chybět známé písničky, abychom si všichni mohli společně zazpívat. A víc už neprozradím… 

Autor: 
redakce
Aktuálně
Dvanáctiletá dívka je pohřešovaná od úterního večera, kdy byla spatřena na zastávce Kuldova v Brně-Zábrdovicích. Policisté prověřují nemocnice i všechna známá místa.
18.08.2017 - 18:16
Tři srpnové dny, během kterých se v jihomoravské metropoli pozmění režim. Centrum i okolí ožije, noční klid vezme za své a reaguje například i Ředitelství silnic a dálnic. Do města zavítá...
18.08.2017 - 08:57
V parku na Kraví hoře čekalo dnes v noci na policistu překvapení. V nastartovaném autě seděl muž v bezvědomí. Zřejmě se pokoušel o sebevraždu.
17.08.2017 - 13:47
Stavební práce, kdy dělníci dláždili nástupiště před hlavním nádražím, jsou hotové. Pracovníci DPMB teď budou intenzivněji dohlížet na to, zda na nich cestující udržují pořádek. V plánu jsou i akce...
17.08.2017 - 08:27
Tři kuriózní nehody museli policisté řešit na přelomu července a srpna. Naštěstí při nich nebyl nikdo zraněn, ovšem měly společného jmenovatele.
16.08.2017 - 17:38
Během tropických dní je cestování veřejnou dopravou pro mnoho lidí velice nepříjemné, a to především kvůli vysokým teplotám uvnitř vozů. Stejně jako Praha, i Brno se chystá nakoupit nové...
16.08.2017 - 17:24
Komentáře