Reklama
reklama

Michal Dalecký: Improvizátor musí být egoista

Herce a improvizátora Michala Daleckého znají Brňané už sedm let. Z Divadla Husa na provázku, kde působil tři sezóny, se před dvěma lety přesunul na Zelném trhu jen o pár kroků níž – do divadla Reduta. V angažmá Národního divadla Brno má za sebou například úspěšná představení Jules a Jim, Kabaret Kafka nebo nejnovější Havel v zemi čeledínů. Úspěch sklízí také s Improvizovanou, kde se – jak už název napovídá – věnuje své hlavní parketě: improvizaci. S herečkou a režisérkou Evou Kratochvílovou má syna Tea a společně žijí v malé vesničce s pouhými čtyřiceti obyvateli. „Jsem rodinný typ, baví mě to,“ prohlašuje o sobě dvaatřicetiletý herec.

S létem přichází konec divadelní sezóny a divadelní prázdniny. Chystáte se je trávit pracovně, nebo budete relaxovat?
Obojí. Každý víkend budu hrát pár představení a koncertů. Přes týden budu doma s rodinou a budeme vylepšovat dům. A teď jsme se ženou vymysleli, že pojedeme na týden na jednu dílnu a vyrobíme si nádobí do kuchyně. To se těším moc.

Brňané vás znají především jako skvělého improvizátora. Dá se improvizace naučit, nebo to prostě musíte mít v sobě?
Svým způsobem se improvizace dá naučit. Nebo spíše její postupy a principy. Ale člověk musí mít v sobě určitou touhu nebo nutkaní se předvádět. Zažít to nebezpečí, že nevíte nic a nevíte, jak to dopadne. Zároveň musí být improvizátor egoista, který se dokáže prosadit a posunout improvizaci dál. Prostě nesmí být pasivní. Jak říká Jirka Jelínek (kolega improvizátor, poznámka red.): „Nikdy neříkej NE.“

Kde berete pro své improvizační skeče inspiraci? A máte někoho, kdo je váš vzor?
Inspirace je všude okolo. Stačí jít po ulici. Přečíst si noviny. Zažít něco. Poslouchat. Že Zelňák se opravoval rok, že to vypadá, že přesunou hlavní nádraží a že Nagyová je Nagyová. Ale vzory jako takové nemám. Spíše rád sleduji určité herce, jak improvizují. Například improvizátory z americké show Whose line is it anyway, Ricky Gervais, Jirka Kniha...

Musí být improvizační herec odolný vůči trémě a pocitu trapnosti?
Nemyslím, že by improvizační herec měl být přímo odolný. Tréma k tomu patří a trapnost nejvíce. Jen musí mít více síly to ustát. Anebo tu trapnost umět používat cíleně a taky umět ztrapnit sám sebe. Samozřejmě, že člověk někdy neví, co říct. Prostě buď musí prodat to, že neví, nebo se z toho vylhat něčím jiným.

Tak zkusme nějakou tu improvizaci hned prakticky: Řekněte tři vlastnosti, které vás vystihují.
Tenhle rozhovor vedeme po mailu, takže to není improvizace. Já mám větší čas si rozmyslet, co napíšu. A s těmi vlastnostmi jste mě zaskočila. Moc neumím mluvit o sobě a říkat, co dokážu a umím. Zkusím teda: pokorný, abstinent, uzavřený vůči cizím lidem.

…a rozvedete to?
To už bych se styděl.

Diváci vás znají také z televizních obrazovek, působil jste například v seriálech Ach, ty vraždy, Kancl nebo nejnověji v Reportérce, pravidelně se objevujete v satirické Kanceláři Blaník. Chystáte nějaký další televizní počin?
Před měsícem jsem dotočil kriminálku pro Českou televizi Studio Brno nazvanou Labyrint. Režíroval to Jiří Strach. Hraju tam detektiva ajťáka. Je to zamotaný případ, který se řeší v sedmi dílech. Teď dotáčím pro Českou televizi velký historický třináctidílný seriál Já, Mattoni, který režíruje Marek Najbrt. Je to o životě Mattoniho a jeho kyselky. Já tam hraju Mattoniho pravou ruku Morávka. Úředníka, který se stará o jeho stáčírnu kyselky. Na prázdniny mám něco rozjednaného, a to když vyjde, tak to bude bezvadný. To mě bude hodně bavit. Ale nemůžu nic prozradit, abych to nezakřikl…

V Kanceláři Blaník hrajete oddaného „Žížalu“, který trpělivě snáší všechny Tondovy impertinence. Scénář je scénář, to je jasné, ale kolik toho má „Žížala“ společného s vámi?
Jenom to, že je věrný. Věrný svému šéfovi. Jinak nic, neb je to stejný všivák jako Tonda Blaník, protože se podílí na těch všivárnách. A to já nedělám. Snažím se žít podle pravidel. Platím daně, nehledám kličky, říkám pravdu, třídím odpad, používám úsporné žárovky, a když žena srazila autem srnce, nenaložil jsem ho do kufru a neodvezl domů, ale volal policii.

„Žížala“ velmi často schytá kromě jízlivých poznámek také nějakou tu facku. Tohle určitě zajímá každého: Jsou ty facky opravdové? Bolí?
Ty facky jsou opravdové. A protože způsob natáčení Kanceláře Blaník je založený na hodně záběrech z různých úhlů, tak těch facek je hodně. A bolí jen někdy. Marek Daniel se už naučil dávat facky, které nebolí, ale hezky plesknou.

Vy se kromě hraní věnujete také hudbě. Hrajete na kytaru a působíte hned v několika kapelách. Čím vás hudba nabíjí?
Muzika je nejčistější. Tam jsem já. Nehraju žádnou postavu, nehraju pro žádného režiséra. Jsem to Já a moje muzika. Moje iniciativa. Čistý rockenroll.

Chystáte se v létě navštívit nějaký hudební festival? (Ať už jako vystupující, nebo jako fanoušek.)
Nějaké navštívím. Tenhle rok jich je méně než loni, ale například Colour Meeting v Poličce, Mirotické setkání, Raw festival... Nejsou to žádné obr festivaly, ale jsou moc fajn. A jako fanoušek jsem dlouho nikde nebyl. A asi nebudu. Mám radši, když si můžu vzít vlastní pití, nemusím být z bezpečnostních důvodů u každé brány prohledávaný, můžu v klidu zaparkovat a nemuset stát frontu na „tojtojky“. Jsem rozmazlenej.

V hudbě se věnujete i tvorbě pro děti. Je dětské publikum v něčem jiné než dospělé?
Jsou stejní. To, co děláme s Jirkou Jelínkem a Filipem Nebřenským v Bombarďákovi, jsou písničky pro rodiče s dětmi a pro děti s rodiči. Když se to líbí rodičům, líbí se to dětem, a když se to líbí dětem, líbí se to rodičům. A když to baví nás a je to z písničky cítit, tak to osloví každého.

A na závěr ještě nějaká ta otázka ze soukromí. Postavil jste dům, zplodil syna… Člověk by řekl, že budete rozlítaný bohém, ale tohle spíše vypovídá o tom, že jste rodinný typ. Jak se cítíte vy sám?
Ano, jsem rodinný typ. Baví mě to. Mám teď hodně práce a moc nejsem s rodinou. A proto jsem teď udělal určitá rozhodnutí, díky kterým budu moci být s rodinou hodně. A to je nejdůležitější. Vždyť mám okolo sebe novou bytost, kterou by bylo fajn utvářet v dokonalého člověka. Těším se na to. Můj syn Teo je bezvadnej. Začíná mluvit a mluví pořád. Říká krokodýl, traktor, sýkorka... A už se s ním člověk domluví. Jsem vděčný Evě, že se mu tolik věnuje.

Autor: 
redakce
Aktuálně
Velkolepá fotografická výstava Jeden kmen zavede návštěvníky do fantasy světa skřetů z kmene Snaga. Samotné výstavě bude předcházet jednodenní fantasy festival.
16.08.2017 - 14:49
Placení parkovného bezkontaktně či pomocí SMS. Běžná praxe, která vzniká na mnoha místech v republice. Řidiči v Brně si však musejí ještě počkat.
16.08.2017 - 07:52
Během včerejšího dne odstartovala aukce hokejových dresů z rozlučky Martina Havláta a jejich nákupem podpoří lidé dobrou věc. Výtěžek z aukce bude věnován na obnovu lůžek pro pacienty Fakultní...
15.08.2017 - 14:33
V centru Brna vzniká z iniciativy městské části Brno-střed zcela nový galerijní bod ve veřejném prostoru. Na Šilingrově náměstí, v místě souběhu ulic Dominikánské a Starobrněnské, dojde k vytvoření...
15.08.2017 - 07:40
Tísňovou linku brněnské městské policie využil včera po druhé hodině ráno svědek, který podle svých slov sledoval na parkovišti v Bohunické ulici zloděje.
14.08.2017 - 07:51
Dětské hřiště a pískoviště na náměstí 28. října dostalo novou ochranou plachtu.
12.08.2017 - 08:12
Komentáře