Reklama
reklama

Lotrando a Zubejda mě doprovází dodnes

Barbora Seidlová vyrůstala v Mikulově. Studovala brněnskou konzervatoř a později se přestěhovala do Prahy, kde studovala DAMU. Nyní znovu působí v Brně. Hraje autorské divadlo na scéně Divadla Bolka Polívky. Proslavila se rolí princezny Zubejdy v pohádce Lotrando a Zubejda z roku 1997.

V 15 letech vás režisér Karel Smyczek obsadil do role Zubejdy v pohádce Lotrando a Zubejda. Scénáristou byl Zdeněk Svěrák. Jak na první natáčení vzpomínáte?

Ve všech směrech pro mě byla tahle zkušenost krásná a zásadní. Splnil se mi sen a otevřely se mi dveře do světa herectví. Tahle pohádka mě doprovází dodnes.

Karel Smyczek režíroval i fi lm Romeo, Julie a tma a seriál Místo nahoře, kde jste také hrála…

Karel Smyczek to s dětskými herci skvěle umí. Jsem mu vděčná, že mi tehdy dal tolik důvěry a prostoru a byl mi v tomto světě průvodcem. Jeho prostřednictvím jsem poznala spoustu úžasných lidí.

Po brněnské konzervatoři jste studovala DAMU v Praze. Nyní ale žijete v Brně. Co vás přimělo se vrátit?

Přirozeně to vyplynulo z neustálých cest mezi Brnem a Prahou. V Brně se cítím dobře a k tomu, abyste žili tam, kde je vám dobře, žádný jiný důvod nepotřebujete. Brňáci mají své město rádi a je to na něm vidět. Navíc tu mám možnost dělat spolu s Danielou a Nikolou Zbytovskými vlastní autorské divadlo MALÉhRY. Máme tu skvělé zázemí v Divadle Bolka Polívky a spoustu diváků, které milujeme.

Kde s divadlem MALÉhRY vystupujete?

S představeními jezdíme po celé republice. V Brně hrajeme pravidelně právě v Divadle Bolka Polívky. Tam můžeme, díky podpoře Bolka Polívky, realizovat naše sny a diváci nás tam mohou vídat pravidelně. Navíc jsme se rozhodly otevřít divadlo i dětským divákům. Před Vánoci chystáme nedělní pohádky, například komediální verzi Sněhové královny. Připravujeme i cestovatelský web Hravě zmapováno, kde bychom chtěly sdílet naše zážitky z cest po Česku a ze setkání s úžasnými lidmi, kteří dělají náš svět krásnější.

Nyní se vyskytujete na televizních obrazovkách. Baví vás natáčení seriálu?

Seriál je jiná forma než film a úplně jiná než divadlo. Má jiný úhel pohledu a jiné vyjadřovací možnosti. Právě to mě na tom baví. Člověk musí stále přinášet něco nového do toho, co dělá. Nové vjemy. Díky seriálu jsem přišla na to, že není ani tolik podstatné co děláte, ale jak to děláte. Že se můžete cítit dobře v jakékoli situaci, a že to, co děláte, může mít smysl, nebo naopak nemusí. Každopádně nezáleží na vnějších okolnostech. Vždy ale musíte vycházet z lásky. Až jí máme hodně, můžeme začít rozdávat. A jestli je to vařením, sázením květin nebo natáčením seriálu, na tom až tolik nezáleží.

Chystáte ještě natočit nějaký film?

Rády bychom natočily svůj vlastní rodinný film. Prozatím mu říkáme "Pavlačák". Víc ale neprozradím.

Jaká role je vaše nejoblíbenější?

Vlastně každá. Hrát divadlo nebo točit film mi dává možnost zapomenout se v tvorbě a setkávat se skrze postavu s diváky, sdílet, hrát si. V tu chvíli je mi vlastně jedno, jakou roli právě zastupuji.

Vyrůstala jste v Mikulově. Jaké bylo dětství pod Pavlovskými vrchy?

Měla jsem parádní dětství. Mám bezvadné rodiče. Vždy mi nechali svobodu dělat si, co chci, a pokud mě k něčemu nutili, tak proto, že tak byli sami vychovávaní. Spíš si pamatuju, jak ve školce a škole, jako by měli patent na to, co bychom dělat měli a co ne. Už ten systém, kdy dítě musí vstávat tak strašně brzo ráno a memorovat něco, co ho nebaví, je špatný. Byli jsme nuceni poslouchat to, co chtějí dospělí, a předvídat, co si asi přejí a jak to myslí… To si s sebou neseme pořád.

Jak to myslíte?

Jsme závislí na pochvalách. Jsme milováni za to, že vyhovíme, uděláme něco, co se od nás očekává. Právě to nás učí pokrytectví. Přestáváme se ptát "proč?" a začínáme žít představu o nás samotných, která vyhovuje společnosti a zaběhlým způsobům existence, ale vůbec ne záměru naší duše. Ztrácíme spojení sami se sebou, kým skutečně jsme a kým bychom chtěli být. Spousta lidí tak třeba dělá povolání, které ho nebaví a stresuje ho.

Myslíte, že každý může dělat povolání, které ho baví?

Myslím, že každý může najít něco, co ho baví. Jen třeba neví, že si to může dovolit. Máme sami na sebe ohromné nároky a nerespektujeme se. Neříkáme si, že si zasloužíme dělat práci, která nás baví.

 Zdá se, že vás tohle téma zajímá.

Na tomhle a spoustě dalších témat jsme postavily náš pořad ČTENÍ KE KAFI. Je to takový krok stranou od našich ostatních představení. Jedná se o scénické čtení z rukopisů Daniely Zbytovské, kam jsme přidaly naše postřehy a zážitky. Vzniká něco úplně jiného než při klasickém představení. Přestože jde o naše autorské hry, jsme schované za postavami. Při čtení jsme to my. Taky z toho máme větší trému. Proto nás těší, jak otevřeně nás diváci přijímají, že jsou ochotní o našich představách a vzpomínkách diskutovat, přidat něco ze sebe.

Jak takové představení vypadá?

Je to vlastně takové sedavé zaměstnání. Při čtení promítáme fotky tříleté dcery našeho kamaráda. Snímá realitu, kterou vidí z výšky jednoho metru nad zemí, a to počítám i s foťákem, do které se nám málokdy chce ohnout. Připadáme si na to moc velcí a rozumní. Na fotkách tak vidíme svět z úplně jiné perspektivy. To celé ještě doplňují komiksy Venduly Chalánkové. A protože je to "čtení ke kafi ", můžou si diváci dát při představení kávu, kterou v Divadle Bolka Polívky připravujeme přímo na jevišti.

Jste veganka. Jak dlouho už nejíte maso a mléčné výrobky?

Maso jsem odmítala již od dětství. Už je to několik let, co jsem ho přestala jíst úplně. Mléčným výrobkům se vyhýbám něco málo přes dva roky. Vybírám si především zeleninu a rostlinnou stravu a nevycházím z údivu, kolik kombinací, chutí a potravin mám vlastně k dispozici. Takže když se mě někdo zeptá, co teda vlastně jím, když jsem vyřadila z jídelníčku maso a mléčné výrobky, musím se pousmát.

Co vás k tomu vlastně přimělo?

Jídlo souvisí s mým stylem života a myšlenkami. Je to pro mě cesta nenásilí. Myslím, že každý je individualita a každému vyhovuje něco jiného. Každý má právo rozhodnout se, co je pro něj dobré. Jakou energii chce v jídle přijímat, co s ním souzní, po čem se cítí dobře nebo co mu dělá dobrou náladu. Maso ani mléčné výrobky mi dobrou náladu a fyzické potěšení nedělají. Cítím se nejlépe po míse salátu.

Chybí vám něco ke štěstí?

Určitě ne. Nikomu z nás nechybí nic k tomu, aby byl šťastnější. Veškeré překážky si stavíme sami. Někde jsme přestali věřit v sami sebe. Ztratili jsme vlastní cestu. Čím více se k ní ale vracíme, tím větší pocit štěstí pociťujeme a nemusí to vůbec odpovídat uznaným pravdám o štěstí. Protože štěstí máme v sobě!

Autor: 
Petra Slavíková
Aktuálně
Sportovcem Brna je Adam Ondra Foto: MMB
Sportovcem Brna je již po páté v řadě sportovní lezec Adam Ondra. Mezi nejlepší brněnské sportovce Akademie brněnského sportu zařadila také kapitána Komety Leoše Čermáka a triatlonistku Vendulu...
14.12.2018 - 13:42
Náměstí Svobody Foto: Centrum news
Plastové baňky, které zdobí vánoční strom na náměstí Svobody, tři Španělé vzali se stromu a použili na kopání. Zachytily je kamery a od strážníků dostali pokutu.
14.12.2018 - 09:08
Jihomoravský kraj má po osmi letech nové logo. Na základě výběrového řízení byl vybrán návrh založený na jednoduchosti a minimalismu. Podoba loga vychází z tradičních barev a tvarů moravské keramiky...
13.12.2018 - 15:43
Ilustrační foto Foto: Centrum news
Zlepšit komunikaci mezi městem Brnem a jeho akciovými společnostmi a efektivněji koordinovat práce na silnicích. To je úkolem nové pracovní skupiny Koordinátora oprav a uzavírek, kterou včera zřídili...
13.12.2018 - 06:00
Kryté beach kurty na Riviéře, kryokomora nebo obměněné šatníky. To jsou jen některé z investic v hodnotě 71 milionů korun, o nichž dnes rozhodla Rada města Brna. Ta funguje jako valná hromada...
12.12.2018 - 18:26
Stadion za Lužánkami Foto: Google maps
Zastupitelé odsouhlasili podání žaloby proti firmě Libora Procházky. Nevyřešené spory mezi podnikatelem a městem blokují rozvoj lokality v okolí fotbalového stadionu za Lužánkami. Žaloba je první...
12.12.2018 - 08:00
Komentáře